Jimmy se ocitl ve zvláštní atmosféře hradu, kde každý detail vypadal tak, jako by byl vytesán do kamene historie. Okno jeho pokoje, ozdobené jemnými růžemi, otevíralo výhled, který ho uchvátil. Před ním se rozkládal příkop, jehož vodní hladina byla zcela čirá, zdánlivě hluboká, a za ním, na strmém kuželovitém kopci, se tyčil samotný hrad. Výhled byl nepřerušovaný, od hladiny příkopu až po lesy a údolí, jež se táhly až k horizontu, kde se zaleskla stříbrná řeka. Na hradě byly vidět jen zdi věže, v níž přebýval, a část Tudorovského křídla. Zbytek hradu byl skryt za neprostupnými hradbami a strmými stěnami, což vyvolávalo dojem nedostupnosti.

Ačkoliv hrad byl pro Jimmyho zpočátku jen místem zvědavosti, jeho každodenní procházky v okolí a zejména jeho ranní vyhlídky ukazovaly, jak toto místo formuje nejen fyzické vnímání, ale i psychiku člověka. Nešlo jen o estetický dojem, ale o pocit uzavřenosti a související izolace, kterou s sebou hrad nesl. Když se pokusil najít cestu ven, zjistil, že hrad je postavený tak, že vlastně není kam jít. Moat, příkop obklopující hrad, byl nejenom fyzickou bariérou, ale i symbolickým oddělením, které vytvářelo dojem neprostupnosti.

Rollo, jeho hostitel, si zjevně tuto odloučenost užíval. Vysvětlil Jimmymu, že hrad je vlastně jakýmsi „sebeizolovaným“ světem, kde vše zůstává pod kontrolou. Randolph Verdew, majitel hradu, sice nezamýšlel držet lidi ve ztrátě, ale zároveň vytvářel prostředí, které zůstávalo oddělené od světa venku. Představa, že hrad je v podstatě v obležení, vyjadřovala hluboký vztah k historii a zároveň i pocit, že v něm se nachází jistý druh bezpečí a sebevědomí, které venkovní svět nedokáže ohrozit.

Během své prohlídky hradu si Jimmy začal všímat nejen těchto architektonických zvláštností, ale také sociálních aspektů, které k nim patřily. Vzory chování, jakými se zdejší obyvatelé chovají, ukazují na neustálou hru mezi otevřeností a uzavřeností. Rollo, který prožíval život v pohybu, stále zůstával silně vázán na místo a jeho zvyky. Když se Jimmy rozhodl prozkoumat okolní přírodu, zjistil, že Rollo je spíše přítomen fyzicky než duševně. Randolph, na druhé straně, byl člověkem, který si velmi vážil klidu a času stráveného v přírodě, což však paradoxně nevylučovalo jeho neustálé setkávání s moderními problémy a lidmi.

Zatímco Rollo se věnoval praktickým záležitostem, Randolph měl více času pro hlubší zamyšlení a intelektuální vyžití, což vyvolávalo dojem, že hrad je vlastně místem pro reflexi a introspekci, kde každý krok nese nějaký význam. I když se Jimmy snažil soustředit na detaily, jako jsou rostliny, hmyz nebo zvířata, stále cítil, že něco mu uniká, že je součástí většího celku, který však nemůže plně pochopit, dokud se nenaučí vnímat komplexnost života na tomto místě.

Když se večer ponořil do své relaxace v lázni, měl čas přemýšlet o tom, co se kolem něj děje. Hrad, který působil dojmem mohutnosti, se zdál být na pohled menší, než jak ho viděl zvenčí. Možná to bylo tím, že skutečná velikost hradu spočívala v jeho schopnosti vyvolat dojem nespočetných prostorů, které zůstávají neviditelné, a to nejen pro Jimmyho, ale i pro ostatní. Bylo to místo, kde každé záblesk světla a každý pohyb odrážel jiné vrstvy významu, které jen čekaly, až je někdo odhalí.

Začal si uvědomovat, že tato zkušenost, byť naplněná zvědavostí a fascinací, má hlubší rozměr. Hrad není pouze objektem k prozkoumání, ale součástí složitého systému, který odráží osobnosti těch, kdo v něm žijí. Rollo, Randolph i celý hrad jsou v jistém smyslu ztělesněním určitého způsobu života, který je sice uzavřený, ale zároveň hluboce propojený s minulostí a historií.

Návštěva hradu se pro Jimmyho stala nejen cestou k poznání samotného místa, ale i cestou do hlubšího porozumění lidským povahám a vztahům, které se skrývají pod povrchem. Všechny tyto vrstvy, i když na první pohled neviditelné, tvoří neoddělitelnou součást celkového vnímání tohoto tajemného a fascinujícího světa.

Jak jsem objevil ztracenou tragédii Alexandra Velikého

„Tak tedy bude,“ řekl, vstal z židle a vrátil knihu zpět na místo, kde ji našel. Poté se na mě podíval podivným pohledem a vyšel z místnosti. „Zajímalo by mě, kde jsem už tu tvář viděl,“ přemýšlel jsem stále dokola, ale jméno jsem na ni nedokázal přiřadit. Po chvíli jsem si uvědomil, že pokud chci stihnout oběd, musím se poponáhlit, a jelikož jsem v těch dnech byl mladý muž, rozhodl jsem se opustit poslední knihovnu a zkusit se vrátit zpět, než začne aukce. Když jsem procházel halou, narazil jsem na knihovníka aukce, a napadlo mě, že by nebylo špatné mu povědět, co jsem viděl.

„Dobře,“ řekl, když jsem skončil. „Zamknu dveře do knihovny, pokud tam něco takového probíhá. Ale řekli jste, že ten pán právě teď vyšel?“

„Ano,“ odpověděl jsem. „Přibližně minutu předtím, než jsem vyšel já.“

„To je divné,“ odpověděl. „Byl jsem tu v hale celý čas a mohl bych přísahat, že nikdo tudy neprošel.“

Bylo to skutečně zvláštní, jestli víte, co tím myslím. Oba jsme se tomu zasmáli. „Ale kromě principu věci,“ pokračoval jsem, „tak v té knihovně není mnoho knih, které by stály více než šest pencí.“

„To může být pravda,“ odpověděl knihovník opatrně. A já jsem ho opustil a spěchal zpět do hostince. Když jsem to řekl panu Trumpettovi, řekl: „Hm, to zní jako Badger z Liverpoolu. Jestli nebude opatrný, zavřou ho jednou.“ A vytáhl svůj katalog aukce, ve kterém udělal tužkou značku u lotu 56. „Je to chytrý starý pták,“ dodal. „Pokud jsem něco přehlédl, dáme mu pořádně zabrat.“ A skutečně jsme to udělali.

Neměl jsem příležitost znovu vidět tu polici, protože knihovna byla stále zamčená, když jsem se vrátil, a aukce se měla konat v jídelně. Ale tam byl pan Badger z Liverpoolu, ve svém plášti a golfových punčochách, pozorně sledoval každou položku, která přišla na řadu. Když přišel lot 56, začal přihazovat jako o závod. Pan Trumpett seděl a kýval hlavou na aukcionáře – protože kromě těchto dvou už byli všichni dávno mimo hru. Když cena za podivnou dvanáctku knih vzrostla na sto dvacet pět liber, myslím, že panu Trumpettovi došlo, že už šel dost daleko. Zavřel oči a potřásl hlavou, což byla jeho typická reakce po skončení přihazování, a aukcionář přistál kladivem s tlesknutím.

Samozřejmě jsem si myslel, že jsme slyšeli o lotu 56 naposledy, ale jak jsem si odškrtával položky, uslyšel jsem aukcionáře, jak se s úspěšným uchazečem dohadují. „Tohle pro mě není,“ říkal, podávajíc hromádku mincí. „Nemohu přijmout cizí peníze na zálohu.“ Pan Badger byl velmi nervózní pán, jak jsem již zmínil, a vypadal, že vůbec neví, co si o tom má myslet. Neustále prskal prsty a začínal věty, které nedokončil, ale bylo to marné. Aukcionář jednoduše položil peníze na stůl, aby je pan Badger vzal nebo nechal, jak se mu líbilo, a oznámil, že bude položku dražit znovu. Malé tajemství a vzrušení to posunulo až na sedm liber deset, ale za tuto částku se konkurence zastavila a pan Trumpett dostal, co chtěl.

Aukcionář vypadal značně otráveně, ale měl pravdu. Ať už to byly jakékoli mince, pro jeho zaměstnavatele by byly k ničemu. Některé z nich byly sotva kulaté! No, zůstali jsme tam a vyzvedli ještě několik dalších položek, a když jsme si zařídili jejich odeslání do Londýna, vzali jsme fiakr zpět na stanici a chytili vlak. V kupé jsem si najednou vzpomněl na docela podivnou věc a zmínil jsem se o ní panu Trumpettovi. „Neviděl jste, kam pan Badger odešel?“ zeptal jsem se. „Nikdy jsem ho neviděl odcházet z místnosti, ale když jsme odcházeli, nebyl tam. To vám přísahám.“

Pan Trumpett se na mě podíval dost podivně. „Badger?“ zopakoval. „Co tím myslíš?“

„No,“ říkal jsem, „ten pán, který proti vám přihazoval o lot 56.“

„To nebyl Badger,“ řekl. „Kdo to tedy byl?“ zeptal jsem se. Ale pan Trumpett neměl žádnou představu.

„Cítím se, jako bych tu tvář někde už viděl,“ řekl nakonec. „Anebo je to někdo, koho jsem potkal. Ale jsem zmatený, jak ho mám zařadit.“

Pokud mě se ptáte, odpověděl bych, že ten pán uprchl odněkud. Všiml jsem si, jak se mu oči neustále pohybovaly. Ale samozřejmě moje malá literární narážka byla panu Trumpettovi zbytečná. Jen zavrčel a my jsme téma opustili.

Několik dní po té dorazila balík z aukce a i když pan Trumpett by klidně nechal věci ležet v jeho sklepě celé týdny – vždycky se rozhodoval pomalu – rozhodl jsem se, že se podívám na ten obsah sám. Pořád mi v hlavě znělo, že náš golfový přítel mohl vědět něco víc, než jsme mu přisuzovali; že v lotu 56 mohl být skutečný „nález“. A pokud ano, chtěl jsem to odhalit.

Pozdě odpoledne jsem vzal svíčku a šel dolů do sklepa – v té době jsme neměli plyn kromě obchodu – a vzal jsem si páčidlo a kladivo, abych otevřel balík. Všechno vyšlo ven – většina věcí byla už téměř na vyhození, ale občas jsem našel jednu z těch knih, které pan Trumpett zpozoroval. A pak jsem se dostal až na dno, kde byla poslední kniha, která vyšla. Byla to ta, kterou se ten pán v plášti pokusil vzít. Štítek na hřbetě už spadl a stránky byly stále neotevřeny, ale když jsem otevřel titulní stranu, říkám vám, že jsem na chvíli myslel, že se mi to zdá. Co byste řekli, kdybyste našli starou knihu, která byla hrou od Shakespeara, o které nikdo nevěděl, že existuje? Byli byste schopni tomu uvěřit? Já málem ne.

Byl jsem jako Kryštof Kolumbus a Marconi v jednom. Největší objev století, a já jsem ho učinil právě tady, sám v Trumpettově sklepě.

Jakým způsobem německá špionáž a nedostatečná kontrola hranic ovlivnily první roky války
Jaká je skutečná podstata přírody a času ve světle lidské existence?
Jak Hohenberg-Kohnovy teoremy a Kohn-Shamovy rovnice přispívají k teoriím efektivnosti solárních článků?
Jak ztratit pověst v malém městě: Tajemství a nevyřčené příběhy
Jak optimalizovat pohybové odhady v 3D-HEVC bez nadměrné zátěže paměti?