Jak Semolino změnil svůj život

Když se člověk podívá na velké osobnosti, které ovlivnily kulturní svět, často si neuvědomuje, že i v obyčejném každodenním životě, mezi maličkostmi a náhodami, může vzniknout něco trvalého a hlubokého. V této souvislosti stojí za to podívat se na příběh, který začal prostou, nepatrnou změnou jména, ale nakonec odhalil neobyčejnou sílu osobnosti, která to jméno nosila.

Když Bartolomeo vstoupil do světa Cosmopolis, jeho jméno, které znělo těžkopádně a nepohodlně, zůstalo pozornosti hostů neuniknuto. "Pro praktické účely bys mohl být Semolino," řekl mu jeden z pravidelných hostů s úsměvem. A tak se z Bartolomea stal Semolino, jméno, které nejen že vyjadřovalo jistou neformálnost, ale zároveň se stalo symbolem změny, která následovala. Proč právě Semolino? Semolino je jméno, které nese v sobě lehkost, příjemnost a jednoduchost, a to přesně vystihovalo povahu mladého italského číšníka, jenž svou neformálností a osobní přítulností zaujal hosty stejně tak, jako to dokázal jeho bratr.

Semolino, přestože byl nezkušený a někdy se mu stávaly drobné nehody, jako když vylil omáčku na hostovu novou vestu, si rychle získal přízeň nejen tohoto hosta, ale i ostatních. Jeho upřímnost a ochota se zlepšovat byla nakažlivá a ve chvílích, kdy se dostal do nesnází, dokázal si svou chybou neznechutit život. V tom spočívala jeho síla – ne v dokonalosti, ale ve schopnosti reagovat s humorem na nevyhnutelné nedokonalosti života.

Všimněme si ale něčeho podstatného, co tento příběh ukazuje. Když se podíváme na osobnosti jako je Gloriani, Agostino a Semolino, zjistíme, že jejich síla není ve velkých gestech, ale v drobných, ale neustálých krocích směrem k vlastní dokonalosti. Byli to lidé, kteří chápali hodnotu práce, hodnotu lidského kontaktu a hodnotu toho, jak maličkosti ovlivňují celý svět. V tomto smyslu se nestali legendami díky svým velkým rozhodnutím, ale díky tomu, jakým způsobem žili svůj život, jak prožívali každodenní chvíle a jak přistupovali k těm nejmenším změnám, které neodvratně formují jejich příběhy.

Je také důležité si uvědomit, že jméno není pouze součástí identity. Jméno je v určitém smyslu symbol, který může ovlivnit nejen první dojem, ale i to, jak bude daný člověk vnímán a jak se bude vztahovat k ostatním. Semolino, jako přezdívka, může působit jako trivialita, ale ve skutečnosti představuje něco mnohem hlubšího – proces přijetí a přizpůsobení se. Pro Semolina to byla příležitost, jak vyjít ze stínu svého bratra a vytvořit si vlastní identitu, i když to vyžadovalo drobné změny a humor. Taková změna může být klíčovým momentem v životě každého, kdo se rozhodne vyjít z anonymity a postavit se světu s novým postojem.

Když tedy v restauraci Cosmopolis mluvíme o Semolinovi, není to jen o jménu číšníka. Je to o symbolu změny, o odrazu lidské schopnosti přizpůsobit se, učit se a být lepšími verzemi sebe samých. A to, co začalo jako humorné přejmenování, se stalo příkladem pro všechny, kdo mají odvahu změnit své okolí, své jméno a svou cestu, aniž by se báli chyb nebo výzev.

Jaký je konec, který přichází pro všechny?

Digby vstal skoro drsně. "Nedělej to, Claire. Nesmíš říkat takové věci – nemožné věci. Co bude s mým životem, když mě opustíš?" Pomalu se zamyslela, co by se stalo, kdyby mu řekla pravdu: "Můj drahý, moje smrt bude vrcholem dlouhé mizérie pro tebe. Budeš hrozně trpět, ale pak začneš znovu žít. Po několika měsících budeš zase tím starým člověkem, jakým jsi byl před dvěma lety – než jsme začali ztrácet jeden druhého. A kromě toho, já miluji Steva Rosslyna." Samozřejmě, nemohla to říct. Jen umírající mohou čelit pravdě.

"Chci, abys byl velmi tichý a poslouchal," řekla slabě. "Víš, konec může přijít kdykoli, a mám něco, co chci říct – oběma. Nejprve jsem to chtěla říct jen Lucy. Ale my tři se máme rádi. Určitě si můžeme věřit." Skoro o ni zakopl. "Claire – drahá – co je to?" Cítila, jak těžké to pro něj bude. Byl tak jednoduchý a upřímný, tak zoufale nešťastný. Ani by nepochopil, že lže. Přitáhla Lucy k sobě, jako by ji potřebovala na oporu. Cítila, že Lucy už tuší a sbírá sílu, aby to zvládla. Bylo to na nich dvou. Musely ho zvládnout.

"V určitém smyslu to samozřejmě nemusím říkat. Stane se to dřív nebo později. Ale chtěla jsem to udělat jednodušší. Jste oba tak milí – tak loajální – chtěla jsem, abyste věděli, že by mě to udělalo šťastnou."

"Claire," začal vášnivě, "kdybych mohl – má drahá, víš, že bych dal svůj život."

"Ano, drahý, to vím. To není o oběti. Digby, ty a Lucy jste ještě mladí; mladí na to, abyste byli velmi šťastní. Chci, abyste – až ten čas přijde – se vzali."

Vstal se zpřímenými rameny. Vypadal velmi krásně a vážně. "Claire, nevíš, co říkáš."

"Vím. Všechno jsem si to promyslela. Nemám moc síly. Nesmíte mě nutit říkat věci pořád dokola. Digby, milý, oženíš se. Nemohl bys žít sám. Mohl bys si vzít někoho, kdo by pro mě byl jen nenávistnou vzpomínkou. Moje paměť by musela být zamčena v tvém srdci, a možná by zemřela z nedostatku svobody. To – to bych nenáviděla. Ty a Lucy mě máte rádi. Já budu v bezpečí s vámi."

Začal vášnivě: "Dali jsme ti snad nějaký důvod...?"

Zastavila ho slabým gestem. Byla velmi unavená. Jejich síla, jejich přebytečná vitalita, zaplňovala místnost zmatkem. Chtěla zavřít oči a být sama se svými sny – se Stephenem Rosslynem, milencem její duše.

"Padáte do sebe dva už dva roky. Milujete se. Není to pravda?"

"Ne," řekl.

"Lucy, je to pravda?"

Dvě ženy se na sebe podívaly. Lucy Garfield byla velmi bledá, ale hrdě se držela. "Ano," řekla, "je to pravda."

"Děkuji. Byla jsem si jistá, že budete odvážná. Bůh vám žehnej. To je vše, co jsem si přála; jsem úplně šťastná."

Celá svobodná. Zavřela oči. Digby bude dělat scénu. Bude protestovat, argumentovat, bránit se. Nebude tomu rozumět. Ona si jen bude hrát, že spí.

"Lucy!" Obrátil se k ní s výčitkou. Jak mohla – jak si dovolila? Nebylo to pravda. Hůř než to – zradila tajemství – jeho tajemství – jejich tajemství. Byla to strašná věc. Zlomení umírajícího srdce ženy. Jeho ženy – jediné ženy, kterou kdy miloval.

"Já..." začal. Ona mu položila prst na rty, umlčujíc ho. Otočil se. Viděl, že Claire usnula.

"Když se probudí, řeknu jí pravdu, Lucy. Miloval jsem tě."

"Ví to už," řekla Lucy.

Ve chvíli, kdy se zpráva dostala k sousedům, byla to zpočátku jen titulka – méně vzrušující než vražda nebo rozvod, nic, co by je osobně zasahovalo. Pak někdo řekl: "Cože, to je paní Calvertová!" – a věc se rozhořela jako plamen na prérii. Viděli, že jejich drahá a klidná čtvrť se stala centrem moderního dramatu. Byli diváky v závodě mezi životem a smrtí, který byl stejně titánský jako jakýkoli zápas z klasických legend. A ačkoliv do posledního muže stáli na straně života, tajně je potěšilo, jak blízko to všechno bylo. Byli velmi bohatí a velmi znudění.

Objev, učiněný daleko v Kanadě, byl učiněn včas? Všechny vědecké prostředky byly nasazeny. Rádiové zprávy letěly přes Atlantik. Velký kanadský specialista, vyzbrojený autoritou, už byl na cestě. Sousedé znali název jeho lodi a datum i hodinu jejího příjezdu. Sledovali její cestu vášnivě. Dokonce i počasí se stalo faktorem v jejich výpočtech. Mluvili o sílících protisměrech a nepříznivých větrech. Mlhy ve vlnách, hlášené při přistání lodi v Cherbourgu, přinesly skoro paniku.

V tuto chvíli si čtenář může uvědomit nejen těžkost rozhodnutí postav, ale i to, jak se osud a láska propojují s nevyhnutelností konce. Jaké důsledky může mít rozhodnutí, které bylo učiněno z lásky, ale které může zanechat hluboké jizvy na všech, kteří jsou s ním spojeni. Taková zrada, ať už skutečná nebo v srdci, nemusí mít jen smutné následky – může znamenat přechod k něčemu lepšímu, i když je to bolestné a nepochopené.