Bronchiektázie představují závažné a často nevratné postižení dýchacích cest, při kterém dochází k trvalému rozšíření průdušek, především v dolních lalocích plic. Nejčastěji vznikají v důsledku perzistentní infekce nebo obstrukce dýchacích cest. Nemocní si stěžují na chronický, silný kašel doprovázený hojnou expektorací hnisavého sputa, které je často zapáchající. V pokročilých stádiích může být sputum s příměsí krve. Vznik hemoptýzy není neobvyklý. Postupem onemocnění se přidávají symptomy jako hypoxemie, hyperkapnie, obstrukční poruchy ventilace a někdy až cor pulmonale. U některých pacientů dochází i k paličkovitým prstům, což je znakem chronické hypoxie.

Z morfologického hlediska je typické postižení distálních částí bronchů a bronchiolů, které se dilatují až čtyřnásobně oproti normálu a mohou sahat až k pleurálním povrchům. Průdušky se mohou stát cylindrickými či vakovitými, v závislosti na závažnosti a chroničnosti zánětlivého procesu. Histologické nálezy jsou rozmanité a odpovídají akutnímu či chronickému zánětu s exsudací, ulceracemi a deskvamací epitelu. V těžkých případech dochází k fibróze bronchů a peribronchiálních struktur, přičemž někdy dochází i k nekróze stěn průdušek a vzniku abscesů.

Silikóza, nejčastější formou pneumokoniózy na světě, je onemocnění plic vyvolané inhalací krystalického oxidu křemičitého, především křemene, který je běžný v profesích jako je tryskání pískem nebo těžba tvrdé horniny. Toxické částice velikosti 1–5 μm se usazují v terminálních oblastech dýchacích cest, kde se setkávají s alveolárními makrofágy. Ty po fagocytóze silikových částic uvolňují množství cytokinů (např. IL-1, TNF), fibronektinu, lipidových mediátorů a kyslíkových radikálů. Tyto mediátory stimulují fibroblastickou aktivitu a ukládání kolagenu, což vede k formaci silicových uzlů a rozsáhlé fibróze plic.

Morfologicky se silikóza vyznačuje vznikem typických silicových uzlů – kulatých či oválných útvarů o velikosti 3–5 mm, tvořených koncentrickými vrstvami hyalinizovaného kolagenu. Jejich „vírovité“ uspořádání je patognomické. Uzly se nejčastěji vyskytují v horních zónách plic, později mohou splývat v masivní fibrotické konglomeráty. Při progresi může docházet k nekróze způsobené ischemickými změnami a tvorbě kavit. Postižena bývá i pleura, která fibrotizuje, stejně jako hilové lymfatické uzliny, kde je patrná tzv. "vaječná skořápka" kalcifikace na rentgenových snímcích.

Silikóza se dělí do tří stádií podle rozsahu uzlů a stupně fibrózy. V časných stádiích může být asymptomatická a objevena náhodně při RTG plic, přestože plicní funkce bývají zpočátku normální. V pokročilém stádiu s rozvojem progresivní masivní fibrózy dochází ke ztíženému dýchání, a to i po ukončení expozice siliku. Onemocnění pokračuje nezávisle na přítomnosti původního faktoru, což ukazuje na autoimunitní a zánětlivé mechanismy, které byly spuštěny, ale již nelze zcela zastavit. Silikóza oslabuje buněčnou imunitu, a proto je významně spojena se zvýšeným rizikem tuberkulózy a dalších infekcí. V pokročilých stádiích se přidává plicní hypertenze a cor pulmonale, postižení trpí i emfyzémem nebo spontánním pneumotoraxem.

Z pohledu patogeneze pneumokonióz obecně je důležitá velikost a tvar vdechnutých částic. Největší škodlivost mají částice o velikosti 1–5 μm, které se ukládají v bifurkacích distálních dýchacích cest. Makrofágy, které tyto částice fagocytují, se stávají hlavními efektory zánětu, uvolňují cytokiny a stimulační faktory vedoucí k fibrotizaci. Při opakované

Jaké jsou charakteristiky a patogeneze různých typů rakoviny plic?

Ve velmi raných stadiích rakoviny plic mohou být atypické buňky nalezeny v cytologických vzorcích sputa, bronchoalveolárního laváže nebo stěru, přestože léze jsou asymptomatické a na rentgenových snímcích neviditelné. Malé nádory přecházejí do symptomatického stadia, když vzniká definovaná nádorová masa, která začne překážet v průchodu velkých bronchů, často vedoucí k distální atelektázii a infekci. Současně se léze infiltrují do okolní plicní tkáně. Tyto nádory mohou mít širokou škálu diferenciace – od vysoce diferencovaných dlaždicových karcinomů s keratinovými perličkami a mezibuněčnými můstky až po špatně diferencované formy s minimem charakteristik dlaždicových buněk.

Adenokarcinomy, které mohou být centrální nebo periferní, jsou nejčastější formou rakoviny plic u nekuřáků a žen. Typicky rostou pomaleji a vytvářejí menší nádory, přesto mají výraznou tendenci k časným metastázám. Histologicky se vyskytují jako acinární, papilární, mucinózní či solidní karcinomy, přičemž často vyžadují speciální barvení k odhalení produkce intracelulárního mucinu. Adenokarcinom in situ (dříve bronchioloalveolární karcinom) se obvykle manifestuje jako periferní uzlina o velikosti do 3 mm, kde nádorové buňky rostou podél alveolárního septa, přičemž alveolární struktura zůstává zachována a neprokazuje infiltrace intersticia.

Malobuněčný karcinom plic se typicky vyskytuje jako centrální šedobílá masa s infiltrací do mediastinálních lymfatických uzlin. Buňky jsou kulaté až vřetenovité s minimálním cytoplasmatem a jemně zrnitým chromatinem, přičemž mitózy jsou časté. Charakteristická je i přítomnost rozsáhlé nekrózy a tzv. „crush artifactů“ v biopsiích. Tento typ nádoru často produkuje polypeptidové hormony, které mohou vést k paraneoplastickým syndromům.

Některé nádory vykazují kombinované morfologické vzory, což svědčí o jejich původu z multipotentních progenitorových buněk. Lymfatické uzliny v oblasti kariny, mediastina, krku a nadklíčku jsou často postiženy metastázami. Zvláštní pozornost si zaslouží levý supraklavikulární uzel (Virchowův uzel), který může být místem detekce skrytých primárních nádorů. Pokročilé nádory se mohou šířit do pleury či perikardu, způsobovat zánět a hromadění tekutiny. Komprese nebo infiltrace horní duté žíly může vést k venózní kongesci nebo syndromu horní duté žíly. Apikální tumory někdy prorůstají do ramenního nebo krčního sympatiku, což způsobuje silnou bolest podél ulnárního nervu či Hornerův syndrom, známý také jako Pancoastův syndrom. Tyto tumory často způsobují destrukci prvního a druhého žebra, někdy i hrudních obratlů.

Vývoj rakoviny plic je výsledkem postupné kumulace genetických mutací, přičemž kouření je nejvýznamnějším karcinogenním faktorem. Asi 90 % případů rakoviny plic je diagnostikováno u současných nebo bývalých kuřáků, přičemž riziko je úměrné délce a intenzitě kouření. I přes vysoké riziko však pouze přibližně 11 % pravidelných kuřáků onemocní rakovinou, což naznačuje existenci dalších genetických a environmentálních faktorů. Ženy jsou obecně citlivější na karcinogeny v tabákovém kouři než muži. I po ukončení kouření riziko rakoviny plic nikdy zcela nezmizí.

Další karcinogeny, které mohou synergicky působit s kouřením nebo samostatně vyvolávat rakovinu plic, zahrnují expozici radioaktivním rudám, azbestu, arseniku, chromu, uranu, niklu, vinylchloridu a mustardu. Azbest výrazně zvyšuje riziko onemocnění i u nekuřáků, zatímco kombinace azbestu a kouření dramaticky navyšuje toto riziko.

Z hlediska histopatologie se ukazuje lineární progresivní změna epitelu v důsledku expozice cigaretovému kouři: od bazální hyperplazie přes dlaždicovou metaplazii a dysplazii až po karcinom in situ a invazivní nádor. Nejvýraznější vztah mezi kouřením a vznikem rakoviny je u dlaždicového a malobuněčného karcinomu.

Pochopení komplexnosti této patologie a vlivu kombinace genetických, environmentálních a behaviorálních faktorů je klíčové nejen pro diagnostiku a léčbu, ale i pro prevenci. Je důležité zdůraznit, že i přes významnou roli kouření existují další faktory, které ovlivňují individuální riziko a průběh nemoci. Tento fakt vyžaduje multidisciplinární přístup k problematice rakoviny plic, zahrnující genetiky, epidemiologii, patofyziologii i veřejné zdravotnictví.

Jaký je význam genetických a morfologických znaků u lymfomů?

Lymfom je skupina nádorových onemocnění, která postihují lymfatický systém, jehož buňky jsou součástí imunitního systému. Tato onemocnění se dělí na různé podtypy, které se od sebe liší morfologií, genetickými změnami a klinickými projevy. V této kapitole se zaměříme na několik typů lymfomů, které jsou charakterizovány specifickými genetickými a morfologickými rysy, které jsou klíčové pro diagnostiku a prognózu pacientů.

Jedním z nejběžnějších typů lymfomu je folikulární lymfom, který se objevuje především u dospělých osob starších než 50 let. Tento lymfom se projevuje především nebolestivou lymfadenopatií, přičemž postižení kostní dřeně je časté, ale postižení vnitřních orgánů je vzácné. Folikulární lymfom se vyznačuje dlouhým průběhem, přičemž medián přežití se pohybuje mezi 7 a 9 lety. Přibližně 40 % pacientů s tímto typem lymfomu se později vyvine do agresivnější formy, jako je difúzní velkobuněčný B-buněčný lymfom (DLBCL), což zhoršuje klinické chování.

Mantle cell lymfom, který tvoří asi 4 % všech NHL, se vyskytuje hlavně u mužů starších 50 let. Tento typ lymfomu je charakterizován přítomností monomorfních malých až středních buněk, které připomínají naivní B buňky. Imunofenotypické znaky zahrnují expresi pan-B-buněčných antigenů (CD19, CD20) a CD5. Genetické změny spojené s mantle cell lymfomem zahrnují translokaci (11;14) a přeskupení genu pro cyklin D1, což vede k vysoké expresi cyklinu D1 a neomezenému růstu nádorových buněk.

U DLBCL, což je nejběžnější typ vysoce agresivního lymfomu u dospělých, se nádorové buňky charakterizují velkými jádry, která jsou minimálně dvakrát větší než jádra normálních lymfocytů. Klinické příznaky mohou zahrnovat rychle rostoucí hmotu v lymfatických uzlinách nebo v extranodálních lokalizacích, jako je gastrointestinální trakt, kůže nebo mozek. Pokud není lymfom léčen, prognóza je špatná, ale s intenzivní kombinovanou chemoterapií a imunoterapií anti-CD20 lze dosáhnout úplné remise u 60–80 % pacientů.

Burkittův lymfom, který se často vyskytuje v extranodálních oblastech nebo se projevuje jako akutní leukémie, má velmi krátký čas zdvojení. Tento typ lymfomu je spojen s infekcí virem Epstein-Barr (EBV) a je endemický v některých oblastech Afriky. Morfologicky se tento lymfom vyznačuje „hvězdnou oblohou“, což je vzor způsobený přítomností makrofágů, které pohlcují apoptotické nádorové buňky. Geneticky je Burkittův lymfom často spojen s translokací MYC genu, což vede k nadměrné expresi tohoto proteinu.

V případě lymfomů T-buněk a NK-buněk jde o heterogenní skupinu nádorů, které napodobují zralé T- nebo NK-buňky. Tyto nádory jsou častější v Asii a mohou tvořit 20–30 % všech NHL v této oblasti. Typické pro periferální T-buněčné lymfomy je infiltrace lymfatických uzlin s angiogenezí a široká morfologická variabilita nádorových buněk.

Genetické analýzy a imunofenotypické charakteristiky těchto nádorů jsou klíčové pro správnou diagnózu a výběr terapeutické strategie. V současnosti jsou moderní metody molekulární diagnostiky schopny identifikovat specifické genetické změny, které mohou ovlivnit nejen prognózu pacienta, ale i jeho odpověď na léčbu. Pochopení těchto genetických a morfologických faktorů je klíčové pro zlepšení diagnostiky a přizpůsobení terapie konkrétnímu typu lymfomu.

V klinické praxi je důležité rozpoznat specifické genetické a morfologické vzory těchto lymfomů, protože mohou výrazně ovlivnit rozhodování o léčbě. U některých lymfomů, jako je Burkittův lymfom nebo mantle cell lymfom, je rychlá diagnostika a zahájení léčby klíčová pro dosažení pozitivního výsledku. U jiných typů, jako je DLBCL, je možné dosáhnout výrazného zlepšení s pomocí cílené terapie. Genetická analýza nejen že poskytuje podrobnosti o povaze nádoru, ale může také pomoci odhadnout, jak agresivní bude jeho průběh, což je zásadní pro výběr vhodného léčebného plánu.

Jak vnímáme život v přírodě: Ticho a zvuky léta, pohyby hmyzu a ptáků
Jak využívat fixativ a techniky vrstvení pastelu pro dosažení hloubky a expresivity
Jak můžete vydělávat peníze s vlastními zakázkami na šité oblečení?
Jak minulost formuje naši schopnost stát se obhájcem?