Liberalismus, jak je formulován v západních demokratických společnostech, klade důraz na individuální svobodu a osobní autonomii, což jsou ideály, které se zdají být neoddělitelně spojeny s ideou spravedlnosti a rovnosti. Avšak, jak ukazují marxistické a post-marxistické feministky, tento liberální přístup se ukazuje jako neadekvátní pro řešení hlubokých strukturálních problémů, které utvářejí moderní společnost. Přístup, který si zakládá na svobodě jednotlivce, totiž neřeší otázky třídy, ekonomických překážek, ani kulturní a vizuální represivní bariéry. Tato omezení a předsudky jsou součástí kulturního rámce, jenž podporuje kapitalistický patriarchy a diskriminaci. K tomu se přidává neochota liberalismu přijmout fakt, že jednotlivci nejsou "abstraktními bytostmi", jak si to liberální teorie často představují, ale jsou neoddělitelně spojeni se sociálními strukturami a identitami, které jsou ve společnosti konstruovány.

V rámci liberálního pojetí svobody jednotlivce se často považuje, že každý jednotlivec je "autonomní" subjekt, který má volnou vůli a může se rozhodovat nezávisle na svém sociálním a kulturním kontextu. Tento pohled však opomíjí fakt, že identita jednotlivce je neoddělitelná od širšího společenského rámce, který je tvořen historickými, geografickými a kulturními faktory. Identita, jak tvrdí Judith Butlerová, Ernesto Laclau a Chantal Mouffeová, je sociálně a prostorově produkována prostřednictvím diferenciace, která vytváří hegemonní "vnitřek" a "vnější" prostor, kde se formují hranice mezi tím, co je považováno za "normální" a "odlišné". Tyto hranice nejsou stabilní a mohou být zpochybněny v rámci různých socio-geografických kontextů.

Tento pohled na identitu ukazuje, že neexistuje žádná "původní" podstata lidského já, která by byla nezávislá na společenských a kulturních konstruktech. Místo toho je jedinec neustále formován a definován prostřednictvím těchto konstrukcí, ať už jde o rasu, náboženství, pohlaví, sexualitu nebo jazyk. Tato konstrukce "jinakosti" je nejenom důsledkem těchto rozdílů, ale i nástrojem pro vytváření a udržování sociálních hierarchií. "Jinakost" je tak základem pro mnohé formy diskriminace, jak se ukazuje například v případech rasismu, sexismu nebo homofobie, které jsou vyvolávány prostřednictvím ideologií a praktik, jež jsou konstruovány na základě těchto identitních rozdílů.

Tento proces "jinakosti" bývá často romantizován, což vede k tomu, že "já" je považováno za přirozené a autentické, zatímco "jiní" jsou představováni jako nenormální, abnormální nebo dokonce ne-lidské bytosti. Takovýto pohled na identitu vede k vylučování těch, kteří se nevejdou do hegemonního rámce normálnosti. Podle Agambena je "homo sacer" - subjekt, jehož smrt nemá žádnou obětní hodnotu - příkladem tohoto vylučování, které se stává součástí právních a politických struktur.

Rozpoznání, že vylučování je prostorově podmíněné a že identita je produkována na základě sociálních zkušeností, jako je vykořisťování nebo diskriminace, umožňuje novou perspektivu na tyto procesy. Například "jinakost" může být nástrojem pro solidaritu mezi různými skupinami, které čelí podobným formám marginalizace. Je důležité si uvědomit, že rozdíly, které jsou považovány za "přijatelné", by měly být podporovány a "nepřijatelné" rozdíly by měly být kriticky zpochybněny. Tato dynamika je však vždy závislá na konkrétním kulturním a politickém kontextu, který se neustále vyvíjí.

Politika uznání identit, jak ji zmiňují Fraser, Laclau nebo Butlerová, je založena na neustálé vyjednávací dynamice o tom, které identity budou uznány a které budou vyloučeny. Tento proces je nejenom výsledkem rozhodnutí politických aktérů, ale i širších sociálních praktik, které jsou formovány historickými a geopolitickými okolnostmi. Liberalismus, jak ukazuje tento výklad, se nevyhne otázce vylučování, i když se tváří, že se snaží o inkluzi a rovnost pro všechny. Vylučování, ačkoli se zdá být opakem rovnosti, je neodmyslitelnou součástí sociálního a politického rámce.

Je také třeba podotknout, že pojetí rovnosti v liberalismu se ve skutečnosti nezaměřuje na skutečnou rovnost mezi jednotlivými identitami, ale spíše na umožnění jednotlivcům, aby se pohybovali v rámci struktury, která jim bude vyhovovat, pokud se podřídí základním normám kapitalistického systému. V tomto kontextu se rovnost stává spíše nástrojem pro zajištění stability systému, než pro skutečnou emancipaci všech.

Proč je feminismus považován za hrozbu v rámci alt-right hnutí?

Alt-right hnutí vidí feminismus nikoli jako civilizační krok, ale jako formu šílenství, které ohrožuje tradiční patriarchální struktury společnosti. Internetové platformy spojené s tímto hnutím často publikují misogynní obsah, který kritizuje nejen feministky, ale ženy obecně, zobrazujíce je jako manipulativní, nespolehlivé či dokonce agresivní. Tato narace vytváří obraz „modrovlasých“ feministek, které jsou prezentovány jako hysterické a iracionální, což podle alt-right logiky vede k rozkladu zdravé společnosti a pokroku.

Podle tohoto pohledu byla práce a pracovní prostředí dříve doménou mužů, kde fyzická síla byla rozhodující. S nástupem technologické éry a přechodem na kancelářské práce, které vyžadují spíše intelektuální než fyzické schopnosti, začaly ženy usilovat o přístup na trh práce a do akademických institucí. Muži, považováni za „rozumné“ a „vstřícné“, jim umožnili vstup do těchto sfér. Nyní však alt-right kritizuje tento vývoj jako chybu, která vedla k tomu, že se ženy uchytily ve sféře, která byla dříve mužskou doménou, a že feminismus se stal prostředkem k neustálým nárokům a konfliktům, které mužskou autoritu narušují.

Na univerzitách alt-right hnutí vidí epicentrum šíření „feministické šílenosti“, kde politická korektnost a strach z odmítnutí narušují tradiční akademickou svobodu a vedou ke společenské polarizaci. Feminismus je zde redukován na snahu žen získat pracovní místa v kancelářích, což alt-right interpretuje jako přetvářku, kryjící skutečnou povahu soutěživosti žen – pomluvy, intriky a nepřátelství. Tento obraz feminismu tak slouží k diskreditaci celého hnutí jako nepřirozeného a destruktivního.

Dále je feminismus alt-right hnutím vnímán jako ideologie, která vyrůstá z liberální filozofie a multikulturalismu, které akceptují nerovnosti ve společnosti jako něco nevyhnutelného. Liberální přístup k rovnosti podle alt-right nezasahuje do hloubky nerovností, ale spíše legitimuje současný stav tím, že dovoluje ženám a dalším skupinám získat určitá práva, aniž by se ohrozil celkový patriarchální a hierarchický řád. Feminismus je tedy viděn jako zbraň, kterou liberální stát používá k udržení status quo, zatímco reálně podkopává mužskou hegemonii a přirozené role.

Ekonomické změny globalizace, neoliberální politiky a postfordistické restrukturalizace pracovního trhu vedly k zániku tradičních mužských zaměstnání v průmyslu a naopak k nárůstu flexibilních, často nejistých pracovních míst, která jsou obsazována převážně ženami, zejména v globálním Jihu. Tento fenomén liberální feminismus často oslavuje jako vítězství, což ale alt-right hnutí vnímá jako další důkaz kolapsu tradičního patriarchy. Veřejný diskurz alt-right tak mobilizuje obavy z toho, že bílý muž ztrácí své historické privilegované postavení ve společnosti, ekonomice a sexuální hierarchii.

Alt-right navíc často operuje v tzv. manosféře – online prostředích jako blogy, YouTube nebo sociální sítě, kde propaguje ideje o „přirozené“ nadřazenosti mužů a odmítá feminismus jako ideologii, která je cizí přirozenému řádu. Tento diskurz zároveň potvrzuje stereotypy o ženách jako soupeřících jedincích, což neguje komplexní sociální a kulturní souvislosti jejich role ve společnosti.

Je důležité chápat, že tento pohled na feminismus jako na „virus“ nebo „šílenství“ není objektivním hodnocením, ale ideologickou konstrukcí, která slouží k udržení a legitimizaci patriarchálních struktur. Vnímání feminismus jako pouhé snahy žen o pracovní příležitosti zjednodušuje a zkresluje složité historické, sociální a ekonomické faktory, které formují genderové nerovnosti. Rovněž přehlíží význam feministických kritik patriarchátu, které se nezaměřují jen na ekonomickou roli žen, ale i na širší sociální spravedlnost, rovnost a rozklad tradičních mocenských vzorců.

V kontextu tohoto pohledu je rovněž důležité uvědomit si, že liberální feminismus, který je často terčem kritiky alt-right, není jediným feministickým proudem. Existují i jiné formy feminismu, které kritizují neoliberalismus a patriarchát nejen v oblasti práce, ale i v kulturní a politické sféře. Přijetí feministických myšlenek může vést k hlubší transformaci společnosti, která jde nad rámec pouhého získávání pracovních míst a boje za formální rovnost.

Jak optimalizovat systém termálního managementu pro zlepšení rovnoměrnosti teploty v bateriových modulech?
Jak se rozhodnout, jaký problém řešit první při léčbě závislosti?
Jak se setkání s tajemnou ženou může změnit náš pohled na sebe samé a svět kolem nás