Jaký byl postoj k ženám v džinismu a jejich možnosti dosáhnout spásy?

V raném období džinismu bylo otázce pohlaví a jeho vlivu na dosažení spásy věnováno značné množství pozornosti. Podle textů, které popisují životní cestu některých významných postav, se otázka postavení žen v džinismu vyvíjela v závislosti na tradici. Rozdíly mezi dvěma hlavními směry džinismu, a to Švetámbary a Digámbary, se odrážejí nejen v jejich filozofických přístupech, ale také v praktických aspektech náboženského života, jako jsou způsoby odívání, otázky pohlaví a možností dosáhnout spásy.

Ve Švetámbarské tradici je považováno za možné, aby ženy dosáhly mokši (osvobození) během svého života. Ženy v této tradici nejsou ničím jiným než muži, pokud jde o náboženské závazky a možnosti dosažení spásy. Sjednocený systém slibů a praktiky mezi mnichy a jeptiškami této sekty umožňují ženám rovný přístup k duchovnímu růstu a k dosažení osvícení. V této tradici neexistuje žádná zásadní překážka pro ženy na cestě k dosažení nirvány. Mnišky i mniši mají stejné povinnosti, ale i přesto se prakticky vyskytují jisté sociální rozdíly a hierarchie, podobně jako v buddhistickém společenství.

Naopak Digámbarská tradice považuje ženy za neschopné dosáhnout spásy v tomto životě, neboť ženy jsou považovány za příliš vázané na tělesnost, a tedy přirozeně zbavené možnosti dosáhnout konečného osvobození. Pro tyto adepty je klíčové nejen odříkání, ale i zcela doslovné vzdání se veškerého majetku, včetně oděvu, který je považován za symbol vášnivých touh a připojení k tělesnosti. V tradičním pojetí by žena musela být znovu zrozena jako muž, aby mohla dosáhnout skutečné spásy.

Případ Malí, jednoho z tirthankarů, se stal bodem sporu mezi těmito dvěma směry. Podle Švetámbarské tradice byla Malí původně mužem, který se po svých duchovních úsilích narodil jako žena, a nakonec dosáhl stavu tirthankara. Tento příběh se stal výjimkou, kterou Digámbarská tradice zcela odmítla, trvající na tom, že tirthankar musí být výhradně mužem. Avšak i v tomto případě je příběh Malí zasazen do širšího kontextu karmy a minulých životů, kdy její žena formy a životní volby jsou odvozeny od činů v předchozích inkarnacích.

Ve všech těchto debatách a rozdílech se odráží hlubší otázky o pohlavní hierarchii, které byly v této historické době stále silně propojené s patriarchálním uspořádáním společnosti. I když byla příležitost k dosažení spásy pro ženy teoreticky otevřená, praktické podmínky a patriarchální struktury v mnoha případech znamenaly, že ženy byly ve skutečnosti na duchovní cestě znevýhodněny. Tento pohled na ženskou spiritualitu se odráží i v dlouhodobém zániku ženských mnišských komunit v jiných náboženských směrech, jako je buddhismus, kde se podobný trend klesajícího počtu mnišek projevuje zejména v Theravádě na Srí Lance a v jihovýchodní Asii.

Zde je důležité uvědomit si, že otázka ženského postavení a její role v duchovním životě nebyla pouze otázkou pohlaví, ale také otázkou širších sociálních a ekonomických sil, které ovlivňovaly jak náboženské, tak každodenní život. Ačkoli tradiční pohledy zdůrazňovaly rozdíly mezi muži a ženami v rámci duchovního uspořádání, tento rozdíl byl stejně tak ovlivněn proměnlivými sociálními strukturami, které se v té době ve společnosti rozvíjely. Zatímco některé oblasti náboženství, jako například šíření víry nebo možnost dosáhnout nirvány, byly teoreticky přístupné všem, v praxi bylo dosažení skutečné spásy mnohem těžší pro ženy, než jak by se na první pohled mohlo zdát.

Jaký byl důvod silné reakce Ašóky na válku u Kalingy?

Válka u Kalingy byla pro indické dějiny momentem, který vyvolal zásadní reakci od samotného Ašóky. Jaký byl však skutečný důvod jeho silného antimilitantního prohlášení? Bylo to proto, že Ašóka byl aktivním účastníkem této vojenské kampaně? Nebo šlo o zcela bezprecedentní rozsah násilí, který válka přinesla? Mohl Ašóka utrpět osobní ztrátu – například ztrátu milovaného syna či přítele – což ho přimělo zamyslet se nad tím, jaký dopad má válka na širší spektrum než pouze na bezprostřední oběti? Nebo byl již v té době citlivější na násilí díky tomu, že se stále více přibližoval učení Buddhy? Využití první osoby v jeho nápisech by také mohlo zakrývat politické kalkulace, které zůstávají nejasné. Možností je mnoho, ale jedno je jisté – Ašóka jako vládce reagoval na válečné utrpení s nevídanou silou.

Maurové (cca 324–187 př. n. l.) byli dynastií, která vybudovala impérium rozkládající se téměř přes celý indický subkontinent a sahající až za něj na severozápadě. Historie dynastií nám poskytuje základní rámec pro politické dějiny, ale nezohledňuje aspekty jako sociální, ekonomické či náboženské dějiny, které jsou rovněž klíčové pro pochopení doby. Tato kapitola se tedy zaměří především na problematiku samotného Maurovského impéria, přičemž jiné oblasti budou zmíněny pouze okrajově.

Co se týče historických zdrojů pro období Maury, jsou tyto mnohem rozmanitější než pro předchozí období. Královské seznamy v Púranách zmiňují Maurové, ale jejich detaily se v jednotlivých textech liší. Jeden soubor textů mluví o 13 králích Maury, kteří vládli 137 let, zatímco jiný uvádí pouze 9. Jainistické spisy, jako Hemachandrový Parishishtaparvan, naznačují spojení Čandragupty s džinismem. Příběh z Mudrarakšasy, historické drama z 5. či 6. století napsané Višákhadattou, se zaměřuje na machinations Čanakyu, ministra Čandragupty, proti Rákšásovi, ministrovi bývalého krále Nandy. Ačkoliv je však otázka, zda tento příběh má historický základ, stále otevřená. Buddhistické verze legendy o Čanakyu a Čandraguptovi jsou zachovány v Mahávamsa a jejím desátém století komentáři Vamsatthapakasini.

V buddhistické tradici je Ašóka považován za výjimečného krále a velkého patrona sanghy. Texty jako Dipavamsa, Mahávamsa, Ašókvádána, Divjávádána a Vamsatthapakasini obsahují informace o jeho vládě. V 17. století se tibetský mnich Taranátha zaměřil na historii indického buddhismu, přičemž do těchto narativů přidal i legendární příběhy o Maurových. Ačkoliv tyto texty nejsou historickými biografiemi, odrážejí v nich ideál velkého krále podporujícího buddhismus.

Mezi hlavními historickými prameny pro studium Maurů a jejich éry jsou tradičně i Kautiljovo Arthashastra a Megasthenovo Indica. Graeco-římské prameny, označované jako "klasické prameny", jsou užitečné pro některé body týkající se rané Mauryovské politické historie. Dnes většina odborníků považuje Arthashastru za text post-maurovského období.

Arthashastra Kautiljy je mimořádně sofistikovaný a detailní traktát o státní moci. Tento text a jeho autor jsou zmíněni v mnoha starověkých pramenech, ale moderní vědci neměli žádný rukopis této práce až do roku 1905, kdy byl pandit z oblasti Tanjore předal rukopis Arthashastry R. Shamashastrymu, knihovníkovi Mysorské státní orientální knihovny. Publikování této práce vyvolalo senzaci v akademickém světě, protože její obsah odrážel tvrdý politický realismus, který byl v ostrém kontrastu s jinými staroindickými texty. Kautilja začal být označován jako indický Machiavelli. Arthashastra byla přeložena do mnoha indických a evropských jazyků. Kritické vydání této práce, vycházející z několika rukopisů a raných středověkých komentářů, publikoval R. P. Kangle v letech 1960–63. Nový anglický překlad kritického vydání vydal Patrick Olivelle v roce 2013.

Od objevení Arthashastry existují radikální rozdíly v názorech na její stáří a autorskou příslušnost. Jméno Čanakyu se v Arthashastře nevyskytuje, ale jméno Kautilja ano. V textu je zmíněno, že toto dílo bylo snadno pochopitelné a bez zbytečných slov. Některé verše jsou však považovány za pozdější interpolace. Kautiljovo jméno se také objevuje na konci každé knihy. Arthashastra neobsahuje žádné zmínky o Maurové, jejich impériu, Čandraguptovi či Pataliputře, což není překvapující, neboť se jedná o teoretický, nikoli popisný text.

Co se týče data vzniku textu, někteří odborníci tvrdí, že Arthashastra je dílo z doby Mauryovců, i když byla v průběhu staletí upravována. Ostatní autoři se domnívají, že vznikla později, ale stále zachovává politické a ideologické vzorce, které jsou typické pro dobu Mauryovců.

Je důležité si uvědomit, že i když texty jako Arthashastra, Indica nebo Ašókovy nápisy poskytují cenné informace o období Mauryovců, je nutné tyto prameny chápat v jejich historickém a kulturním kontextu. Nepředstavují dokonalé a nezkreslené popisy skutečnosti, ale spíše představují záznamy o ideologických, politických a náboženských představách, které byly v té době aktuální.

Jakým způsobem čínské a arabské prameny přispívají k pochopení raně středověké Indie?

Zdroje, které nám poskytují čínské a arabské účty, jsou zásadní pro pochopení raně středověké Indie. Mezi nejcennější patří díla cestovatelů a misionářů, kteří cestovali mezi Indií, Čínou a Arábií. Zvláštní význam mají texty, které nejen že popisují geografii a kulturní specifika těchto regionů, ale také zachycují duchovní a náboženské praktiky, jež byly v těchto dobách významné pro vývoj intelektuálního a náboženského života.

Xuanzang, čínský buddhistický misionář, je jedním z nejznámějších cestovatelů, jehož dílo Tang xiyu ji (Záznamy o západních zemích, které navštívil během Velké dynastie Tang) je klíčovým zdrojem pro naše pochopení Indie 7. století. Xuanzang cestoval do Indie ve 30. letech 7. století a navštívil řadu významných buddhistických míst, včetně místa, kde Buddha dosáhl osvícení. Ve své knize popisuje kulturní a náboženské rozdíly mezi Čínou a Indií, přičemž se zaměřuje na buddhistické kláštery a praktiky, které považoval za vzor pro čínské mnišství. Xuanzangova práce byla zaměřena nejen na popis náboženského života, ale také na porovnání indických a čínských náboženských praxí, přičemž se pokusil opravit některé "chyby" v čínských mnišských praktikách.

Stejně důležitý je i arabský přehled, který nám poskytují autoři jako Sulaiman, Al-Masudi, Abu Zaid a Ibn Batuta. Tyto texty nám nabízejí pohled na obchod a kulturu na indickém subkontinentu v období 9. až 10. století. Zejména arabské účty se zaměřují na obchodní trasy přes Indický oceán, což je cenný zdroj informací o ekonomických a kulturních výměnách mezi Indii a Arábií v tomto období.

Vzhledem k tomu, že arabští cestovatelé často psali o náboženských praktikách a institucích, které v té době v Indii existovaly, máme tak možnost sledovat, jakým způsobem islamizace postupovala v různých regionech Indie. Některé arabské texty se zaměřují na srovnání mezi hinduismem a islámem, přičemž ukazují na rozdílné náboženské systémy a jejich vzájemné interakce.

Wang Xuance, čínský diplomat a buddhistický misionář, byl dalším významným cestovatelem, který se do Indie vypravil v 7. století. Zprávy o jeho třech misích do Indie nám přinášejí cenné informace o čínské diplomatické a náboženské činnosti v tomto období. Wang Xuance nejen že popisoval buddhistická místa a nauky, ale také přinášel zpět cenné artefakty a kulturní informace. Jeho záznamy, ačkoli dnes ztracené, byly ceněny pro svou podrobnou dokumentaci nejen duchovního života, ale i kulturní výměny mezi Indií a Čínou.

Přestože tyto texty poskytují cenné informace o středověkém subkontinentu, je třeba mít na paměti, že většina těchto zpráv byla psána lidmi, kteří byli buďto misionáři, nebo diplomaty, a tedy jejich pohled byl často ovlivněn jejich cíli a úhly pohledu. Například Xuanzangovy a Wang Xuancovy texty, i když velmi cenné pro porozumění náboženským a kulturním praktikám té doby, často odrážejí jejich vnímání Indii, které mohlo být ovlivněno jejich vlastními buddhistickými nebo diplomatickými záměry.

V období mezi 11. a 18. stoletím se Indie dostala pod vliv perské kultury, zejména v souvislosti s Ghaznavidovými a Ghuridovými invazemi. Tyto invaze přinesly do subkontinentu perské kulturní prvky, které se začaly mísit s původními sanskrtskými tradicemi. Tento kulturní střet byl podpořen nejen vojenskými invazemi, ale také vznikem nových intelektuálních a náboženských směru, které ovlivnily vývoj indické společnosti v tomto období.

Tento proces kulturní interakce mezi různými etnickými, náboženskými a politickými skupinami je důležitým aspektem indických dějin raného středověku. Množství textů a inskripcí, které byly vytvořeny během této doby, ukazuje, jak se měnily politické struktury a jaké kulturní hodnoty byly považovány za důležité. To zahrnuje nejen královské dary a zemědělské granty, ale také náboženské dary a vztahy mezi místními vládci a misionáři.

Pokud jde o politickou strukturu a politický narativ rané středověké Indie, je kladeno důraz na různé modely států, z nichž nejvýznamnější jsou modely feudální, integrativní a segmentární. Tento období bylo charakterizováno fragmentací politické moci a konkurencí mezi různými státy. Mnozí indičtí vládcové se zaměřovali na to, aby udrželi rovnováhu mezi náboženskými a politickými potřebami, a proto byly interakce mezi náboženskými a politickými elity klíčové pro rozvoj regionálních kultur.

Jak se vyvíjel textilní průmysl v raném středověku v jižní Indii?

Textilní výroba v jižní Indii, zejména v období raného středověku, je výrazně doložena jak literárními, tak epigrafickými prameny. Mnohé textilní produkty, mezi něž patřily musliny (sella) a čintzy (vichitra), byly velmi ceněné nejen v rámci vnitřního obchodu, ale i na mezinárodní úrovni. Tyto látky byly vyráběny s využitím přírodních barviv, mezi nimiž byly červený šafrán, indigo a madder, což ukazuje na vysokou úroveň dovedností místních řemeslníků.

Od 12. století se na jižním Indickém subkontinentu rozšířilo používání blokového tisku, což byl inovativní způsob zdobení textilií, který značně ovlivnil vzhled a kvalitu výrobků. Tkalci, kteří pracovali na vertikálních a horizontálních tkalcovských stavech, začali rovněž používat vzorované stavy, což dokládá přítomnost tkalcovských technologií již od 11. století. Organizace textilní výroby byla dobře strukturovaná a tkaniny se staly klíčovým zbožím pro vnitřní a zahraniční obchod. Řemeslníci prodávali své výrobky na místních trzích, ale obchod s textiliemi byl zároveň řízen mocnými obchodními gildami. Tkalci byli součástí různých cechů, známých pod názvy jako samaya pattagara, saliya samayangal nebo seniya pattagara, což svědčí o vysoce organizovaném obchodním systému.

Záznamy o migraci některých tkalcovských kast, jak uvádí Ramaswamy, naznačují, že tito řemeslníci se mohli přesouvat v rámci jižní Indie, zejména během období Vijayanagaru (15.–16. století), kdy nastal vrchol rozvoje tkalcovského průmyslu. Tkalcovství bylo v tomto období podporováno i vládnoucími dynastiemi, jako byli Cholové, kteří nejenže aktivně povzbuzovali textilní výrobu, ale také vybírali daně z této oblasti. K těmto daním patřily např. tari irai (daň z tkalcovského stavu), tari pudavai (daň z látek) nebo panjupeeli (daň z bavlněné příze), což ukazuje na důležitost textilní výroby jako významného ekonomického faktoru.

Vyšší postavení tkalců v jižní Indii je patrné nejen z jejich účasti na náboženských a kulturních aktivitách, ale i z jejich četných darů chrámům. Tkalci přispívali k financování výstavby svatyní, výroby a instalace soch, údržby věčných lamp, dodávky tkaných látek a pořádání svátků. Některé dary byly dokonce poskytovány jako pokání za spáchané zločiny. Vedle toho existují záznamy o tkalcích, kteří získali půdu od chrámů nebo vesnických shromáždění výměnou za své služby. Někteří tkalci dokonce investovali peníze do půdy a podíleli se na poskytování úvěrů.

Kanchipuram a Madurai, dvě významná centra jižní Indie, se stala nejen politickými a náboženskými centry, ale i důležitými centry textilní výroby a obchodu. Kanchipuram, známé svým textilním průmyslem, bylo původně spojeno s přístavem Nirppeyyarru na řece Palar, který se později stal důležitým vývozním místem pro textilní produkty. V období raného středověku došlo k významnému rozšíření Kanchipuram, což souviselo s rostoucí obchodní a náboženskou aktivitou, přičemž v tomto městě měly významné místo i různé náboženské směry, jako buddhismus, džinismus, vaishnavismus a šivaismus.

Rozvoj obchodu a obchodních cest v jižní Indii byl spojen s různými přístavy na východním pobřeží, jako byl Mamallapuram a Nagapattinam. Tyto přístavy byly zásadními body pro tranzitní obchod a měly významné obchodní spojení s jinými oblastmi. Například v 11. století obchodníci, kteří se pohybovali po vodních i pevninských cestách, transportovali komodity, jako jsou slonovina, kůň, santalové dřevo, pižmo a drahokamy. Tato směna zahrnovala nejen zboží základní potřeby, ale i luxusní zboží, které bylo vyváženo do vzdálenějších částí světa.

Za vlády Chola se rozvinula řada chráněných obchodních měst, zvaných erivirappattanas, které se staly centry významného obchodování. Chola byli také aktivními účastníky vojenských výprav, které sloužily nejen k vojenským cílům, ale i k ovládání důležitých obchodních sektorů, jak ukazuje například vojenská výprava do Srí Lanky, která měla za cíl ovládnutí perlových rybářských oblastí.

Sociálně-ekonomický status tkalců a obchodníků ve středověké jižní Indii, jejich zapojení do náboženských aktivit, dary a investice do půdy ukazují na vysoce organizovanou a dynamickou ekonomiku, která podporovala nejen místní, ale i mezikontinentální obchodní vztahy.

Jak ražba mincí a ikonografie odráží politické a náboženské změny v starověké Indii?

V historii starověké Indie sehrávala ražba mincí a symboly na nich klíčovou roli nejen v ekonomice, ale také v politických a náboženských změnách. Tento fenomén lze sledovat na příkladu několika významných dynastií, jako jsou Kšatrápové a Satavahánové, jejichž mincovní symboly poskytují cenné informace o politických vztazích a kulturních vlivech té doby. Proces přetiskování mincí, známý jako „counter-striking“, je jedním z nejzajímavějších fenoménů, které odhalují dynamiku mocenských střetů a náboženských preferencí vládců.

Přetiskování mincí bylo běžnou praxí, při níž nový vládce nebo politická autorita přeťiskla své symboly na mince svých předchůdců. Tento jev má hluboký význam, protože nám umožňuje porozumět jak politickým rivalitám, tak i metodám, kterými noví vládci zajišťovali plynulý přechod a kontinuitu v oblasti ekonomických transakcí. Například Gautamíputra Satakarni, významný vládce Satavahánské říše, přetiskoval mince Nahapany, kšatrápského vládce z dynastie Kšáharátů. Na přední straně mincí, které původně nesly portrét Nahapany, přidal svůj vlastní symbol — oblouk kopce, což bylo doprovázeno nápisem v prakrtském jazyce. Tento symbol, nazývaný „Ujjain symbol“, je nyní považován za jeden z klíčových prvků satavahánské ikonografie. Tento akt přetiskování může být vnímán nejen jako politická rivalita, ale i jako grafické zobrazení mocenské převahy jednoho vládce nad druhým.

Stejný princip přetiskování se uplatnil i mezi dalšími vládci té doby. Shiva Satakarni, jiný vládce Satavahánů, přetiskoval mince Nahapany, což ukazuje na to, že oba tito vládci byli současníky a že jejich politické vztahy byly napjaté. Tento typ přetiskování mincí tedy zůstává jedním z nejlepších způsobů, jak odhalit politické a chronologické vztahy mezi vládci. Přetiskování mincí nebylo však pouze aktem mocenské dominance, ale i prostředkem zajištění plynulosti obchodních a hospodářských vztahů, které by mohly být narušeny změnami politických struktur.

Významné jsou také náboženské symboly na mincích. Například na mincích Indo-řeckého krále Agathokla, ražených v 2. století př. n. l. v oblasti dnešního Afghánistánu, se objevují zobrazení Baláramy a Krišny. Tyto obrazy ukazují na důležitost a popularitu uctívání těchto božstev v regionu, ale zároveň i na náboženské preference vládce. Zobrazování božstev a náboženských symbolů na mincích je nejen odrazem osobních náboženských preferencí králů, ale také způsobem, jakým se vládci snažili legitimizovat svou moc v očích svých poddaných. V případě Kšatrápů a Satavahánů to byl způsob, jakým mohli na svých mincích vyjádřit své náboženské nebo dynastické identity, například pomocí blesku a šípu jako symbolů, které byly přítomny na mincích Nahapany.

Mincovní symboly tedy nebyly pouze prostředkem pro obchodní výměnu, ale i nástrojem ideologického a politického boje. Mnohé z těchto symbolů měly hluboký kulturní a náboženský význam. Například výběr symbolů pro ražbu mincí často odrážel nejen vládní politiku, ale i širší kulturní procesy v dané době. Z toho je patrné, jak se jednotliví vládcové snažili zapustit kořeny svého vlivu nejen v materiální, ale i ideologické sféře.

Přetiskování mincí bylo tedy nejen praktickým řešením pro udržení ekonomické kontinuity, ale i způsobem, jakým vládci vyjadřovali své politické ambice, svou moc a náboženské přesvědčení. Z tohoto hlediska je studie mincí a jejich symboliky cenným nástrojem pro pochopení historického vývoje a změn v Indii během tohoto období. Výtvarná ztvárnění na mincích, stejně jako jejich politické a náboženské kontexty, nám mohou poskytnout cenné poznatky o vztazích mezi vládci a o širších historických trendech v regionu.

Množství materiálních důkazů, jako jsou archeologické nálezy mincí, však ukazuje, že v té době existovala i jiná forma měny, která byla využívána paralelně s mincemi. Kromě mincí se na některých místech v Indii objevovaly jako platební prostředek také lastury. Tyto lastury, často pocházející z Maldivských ostrovů, se používaly v rámci širšího obchodního a kulturního výměnného systému, který zahrnoval různé formy ekonomických transakcí. V některých oblastech byla lastura vedle mincí považována za formu peněz a měla specifickou hodnotu, která kolísala v závislosti na poptávce a nabídce.

Vizuální zdroje, včetně mincí a uměleckých ztvárnění, poskytují nejen ekonomické, ale i kulturní a náboženské informace. Tyto artefakty nám ukazují, jak se v průběhu staletí vyvíjely kulturní normy a estetické hodnoty v Indii, jak se měnily ideály krásy a jak vládci a jejich umělecké komunity formovali vnímání světa kolem sebe. Mince, obrazy a sochy nejsou jen pasivními objekty, ale aktivními nástroji komunikace, které vládci využívali k posílení své moci a šíření ideologií, které považovali za klíčové pro svou legitimitu.