Co vlastně znamenalo být Domitianem?

Tacitus obvykle nešetří kritikou, a přesto, když popisuje, jak Domitian předsedá Senátu a proslovem zapůsobí natolik, že Tacitus nemá vhodná slova k odvržení, jeho portrét je přinejmenším rozporuplný. Stejně tak při jiné příležitosti nepopisuje Domitiana zahaleného do přítomnosti nahých žen, když píše: "Při dalším zasedání Senátu Caesar předsedal a doporučil, aby byla zapomenuta všechna křivdy, zášť i nevyhnutelné nutnosti minulosti." V Tacitově vyprávění Domitian fyzicky přítomen při řadě spíše nezajímavých senátních záležitostí, což není opomenutí jeho povinností. Naopak, sám se věnoval vládním záležitostem až příliš dobře. "Za jeden jediný den přidělil více než dvacet pozic ve městě i v cizině, což vedlo Vespasiana k tomu, že vícekrát prohlásil, že ho překvapuje, že mezi těmito jmenováními nevybral ani svého nástupce."

Tato narážka vypadá jako mírné obvinění, které Tacitus nese s typickým tónem: Domitian údajně překračuje meze, které jsou považovány za přípustné pro mladého syna, což má evokovat dojem, že se snaží uchvátit moc nad svým otcem. Ve skutečnosti to spíše vypadá jako chlapec ve věku devatenácti let, který byl náhle postaven do veřejného života a pokouší se najít svou roli tím, že ji vykonává způsobem, jakým si myslí, že by měla být vykonávána.

Vesperianovo rozhodnutí přivést Domitiana zpět do Říma a přimět ho žít s rodinou ukončilo jeho svobodný život v Albánské vile, kde si vytvořil svou vlastní politickou scénu. Tento moment musel být pro Domitiana velmi těžký, protože ztratil přímý vliv, který měl, když byl se svou rodinou v Římě osamocen.

Období 69/70 n. l. bylo pro Domitiana nesmírně důležité a později jej oslavoval jako klíčový moment svého života. Byla to doba, kdy byl středem pozornosti, kdy mohl ukázat svou hodnotu. Když se jeho otec a bratr vrátili do Říma, Domitian už nebyl tak zásadní postavou, přesto zůstával důležitou součástí Flaviánské dynastie. Vespasianova propagace císařské rodiny s důrazem na stabilitu a pokračování rodu vyvrcholila i v mincích, které zobrazovaly Domitiana vedle svého otce a bratra.

Domitian byl neustále konfrontován s tím, že jeho starší bratr Titus, který už měl za sebou vojenství a válečné vítězství, mu ve všem vysoce konkuroval. Právě Titusova kariéra v Judejské válce jej postupně vynesla do pozice, kdy byl veřejností považován za ideálního následníka. Pro Domitiana byla tedy jeho role ve Flaviánské rodině velmi nejednoznačná, a toužil být více než jen synem – toužil být vnímán jako rovnocenný partner svému bratrovi, což se nakonec nikdy úplně neuskutečnilo.

K tomu se přidala zjevná rivalita mezi bratry. Suetonius tvrdí, že Domitian „neustále intrikoval proti svému bratrovi, jak veřejně, tak tajně“. Ovšem konkrétní příklady těchto intrik jsou v historických pramenech spíše vzácné. Jiný pramen, Cassius Dio, tvrdí, že Domitianovo rozhodnutí zakázat kastraci během svého vládnutí bylo součástí pomsty proti Titusovi, který údajně oblíbil eunuchy, což je opět zřejmé spíše jako pokus o pomstu, který postrádá skutečnou hloubku.

Vzhledem k věkovému rozdílu mezi bratry a rozdílným zkušenostem to není překvapující. Tito byli pro Domitiana postavou, proti níž nikdy nemohl plně obstát. Na druhé straně se jeho touha o něco významného dosáhnout a vyrovnat se svému bratrovi ukázala jako silný motiv, a to i ve chvílích, kdy se snažil získat vojenské posty, které v očích svého otce a dalších vlivných osobností nebyly pro něj přiměřené.

Domitianova mladistvá snaha o prokázání vlastní důležitosti a vymanění se z bratrova stínu je klíčovým motivem jeho vládnutí a povahy, která se později v jeho panování projevila v podobě autoritářských tendencí.

Jak Augustus vytvořil mocenský systém, který přežil celé století?

Tento krok, přestože se zdál být součástí restaurace republiky, v sobě skrýval důmyslnou manipulaci. Ve skutečnosti Augustus neztratil moc, jak by se na první pohled mohlo zdát. Místo toho přijal titul „princeps“, což znamenalo „první občan“. Tento titul sice nenaznačoval absolutní vládu, ale Augustus již kontroloval vojenskou moc i politické záležitosti skrze rozsáhlý systém klientelistických vazeb a sítě loajálních vojevůdců. A právě toto zdánlivé „ne-vládnutí“ bylo jeho největší triumf: dokázal ovládnout římskou říši a stát se jejím de facto vládcem, aniž by to navenek vykazovalo známky monarchie.

V roce 27 př. n. l. dostal Augustus nejen obnovení své konsulské moci, ale i tribuniciánskou potestas – pravomoc tribuna lidu. Tento titul mu umožňoval vetovat zákony senátu, což ve skutečnosti znamenalo, že mohl blokovat jakékoliv rozhodnutí, které se mu nelíbilo. Tribun lidu, původně ustanovený jako ochranný prvek pro plebejce, měl nezávislé pravomoci, včetně imunity a práva pozastavit rozhodnutí senátu, které považoval za škodlivé pro nižší vrstvy. Augustus se tímto způsobem stal nejvyšší mocí ve státě, aniž by si oficiálně nárokoval královskou či císařskou korunu.

Tento krok vedl k tomu, že Augustus si nejen zajistil kontrolu nad římským senátem a vojskem, ale také nad provinciemi, které byly klíčové pro udržení stability. Díky své správě a vojenským guvernérem v provinciích jako Hispánie, Gallie, Sýrie a Egypt měl Augustus nejen politickou, ale i vojenskou moc. A s mocí vojenskou přišla i kontrola nad legiemi, které mu zajistily neotřesitelnou pozici.

Tento složitý politický manévr, který nazýváme Augustovským uspořádáním, není jen o přetvářce republiky na říši. Je to ukázka, jak Augustus dokázal vytvořit síť moci, která byla ukrytá za fasádou republikánských institucí, ale ve skutečnosti znamenala nástup autokratického řízení. I když všechny pravomoci byly formálně předány senátu, Augustus je dál držel pevně v rukou díky systému provincií, vojenských loajalit a osobního vlivu.

Pochopení tohoto procesu je klíčové pro porozumění, jak Augustus a jeho následovníci zajistili stabilitu říše na více než tři století. Skutečné pochopení jeho metody spočívá v tom, že dokázal využít republikánských institucí k budování a uchování osobní moci. Ačkoliv republika byla oficiálně obnovena, říše, jak ji známe, byla již v plném proudu. Augustus tímto způsobem nahradil jeden model vlády jiným – efektivnějším, stabilnějším a především dlouhodobě udržitelným.

Jaké výzvy čelila římská říše pod vládou Commoda a co znamenají pro naše pochopení historických krizí?

Commodus převzal římský trůn v roce 180 po smrti svého otce, císaře Marka Aurelia, a svět, který zdědil, byl již daleko od stabilního a harmonického obrazu, jaký představovala doba Pax Romana. Římská říše čelila rostoucím hrozbám ze všech stran, od vnějších nájezdů až po vnitřní vzpoury, a to v kombinaci s neustálými ekonomickými problémy, které její vládu postupně erodovaly. Augustus mohl v čele říše stanovit mír a prosperitu, ale s nástupem Commoda začal tento mír definitivně slábnout, a to na mnoha úrovních.

Říše byla oslabena nepřetržitými válkami, které spálily velkou část jejích zdrojů, včetně financí. Války s germánskými kmeny na severu, invaze Maurů do Hispánie a vnitřní vzpoury, jako byla ta vedená Avidiem Cassiem v roce 175 n. l., vytvořily neudržitelný tlak na římskou administrativu. Důsledkem byla neustálá potřeba financí, což přivedlo říši na pokraj bankrotu. Vojenské výdaje rostly, což znamenalo, že potřeba vedení schopného zvládnout tuto zátěž byla klíčová, ale takové vedení nebylo vždy k dispozici. Commodus, který měl pouhých 19 let, když se stal císařem, byl příliš mladý na to, aby dokázal čelit těmto výzvám, ačkoli jeho otec, Marcus Aurelius, se s nimi vypořádal s výrazným úspěchem.

Commodusovo rozhodnutí uzavřít mír s některými severními kmeny, jako byli Burijci a Makromani, se může na první pohled jevit jako úspěch. Tento mír přinesl návrat rukojmích a mnoho zajatců, ale historici často tento krok zpochybňují. Příčina Commodova rozhodnutí byla pravděpodobně spíše jeho touha po pohodlí než opravdový diplomatický úspěch. Jak bylo popsáno, Commodus a jeho okolí toužili po návratu do Říma, kde je čekaly teplé paláce a pohodlný život. Tato touha po luxusu a pohodlí byla natolik silná, že dokonce i armáda, která se účastnila tažení, byla ochotná vyměnit boje za potěšení městského života.

V tomto kontextu je třeba si uvědomit, jak moc byla pro římskou kulturu nebezpečná korupce a dekadence městského života. Vztah mezi „virtus“ – tedy ctnostmi, jako jsou odvaha a čest – a městským životem byl složitý. Město bylo považováno za místo, kde se tyto ctnosti často ztrácely. I mladí římané, jak poeticky popisuje Horatius, byli náchylní k tomu, aby je korumpovaly „městské svody“ a neřesti. Commodus se tedy stal obětí tohoto městského způsobu života, jeho „virtus“ byla oslabena a nechal se ovládnout touhou po pohodlí, což vedlo k jeho slabosti jako vůdce.

Dalším závažným problémem v období Commodovy vlády byl jeho vztah s prefektem Pretoriánské gardy Perennisem. Perennis využíval Commodovy naivity a jeho nedostatek politické zkušenosti k tomu, aby si zajistil moc a bohatství. Perennis byl schopný manipulovat císařem a dosáhnout vlastních cílů tím, že eliminoval všechny, kdo mu stáli v cestě, ať už šlo o členy senátu nebo jiných vysokých představitelů římské elity. Jeho chamtivost a touha po moci vedly k tomu, že se chystal k puči. Commodus, přestože byl oficiálně na trůně, byl v podstatě pouze loutkou v rukou Perennise a dalších manipulátorů, kteří ovládali chod říše.

Když se však vojsko a senát začaly proti Perennisovi bouřit, jeho konec přišel rychle. Commodus, byť neschopný převzít aktivní roli v řízení říše, se ocitl pod tlakem vojenských a senátních elit, které si přály změnu. Tento okamžik ukazuje, jak rozhodující byla stabilita vztahů mezi císařem, vojenskou silou a senátem. Vojsko bylo klíčovým faktorem pro přežití císaře; pokud vojsko ztratilo důvěru v jeho vedení, znamenalo to jeho konec. V případě Commoda to bylo obzvlášť bolestné, protože se ukázalo, že schopnost udržet rovnováhu mezi těmito mocenskými složkami byla jeho nejslabším bodem.

Commodusovo panování nám ukazuje nejen problémy, s nimiž se potýkali římská vláda a její vojsko, ale také úskalí, která přicházejí s nesprávným vedením. Když vládne nezkušený a nekompetentní císař, říše se dostává do nebezpečné situace, kdy mocenské boje a korupce mohou vést k jejímu rozkladu. Zároveň Commodusovo panování ukazuje, jak důležitá je pro úspěch římského impéria schopnost císaře vnímat širší politickou realitu a být schopný se orientovat v komplexních vztazích, které určovaly jeho moc.

Tento pohled na Commodovu vládu by měl čtenáři pomoci pochopit, jak komplikované bylo řízení tak obrovské a rozmanité říše. Když se na historii podíváme z perspektivy politických krizí a slabosti vlády, můžeme lépe porozumět nejen tomu, co vedlo k pádu římské říše, ale i obecnějším principům, které platí i pro moderní státní a politické systémy. Vedení říše, která se potýká s vnějšími a vnitřními hrozbami, nikdy není jednoduché a vyžaduje zralost, sílu vůle a schopnost se rychle přizpůsobit měnícím se podmínkám.

Jak Valentinian II neuspěl jako císař: Příběh slabosti a manipulace

Když Valentinian II. převzal vládu, byl teprve patnáctiletý a zcela závislý na své matce Justině. Jeho první kroky na trůnu byly spíše reakcí na okolnosti než výsledkem vlastní vůle. Po smrti svého otce v roce 375 se stal císařem, ale jak ukázal jeho první velký politický krok – útěk do Thessaloniky – bylo jasné, že za ním nestál žádný skutečný plán vlády. Místo toho hledal ochranu u Theodosia, východního císaře, který se později stal známým pod jménem „Veliký“. Theodosius ukázal, že je skutečným vůdcem, a dokázal se vypořádat s jeho konkurentem Maximussem, čímž znovu posílil pozici Valentiniana II. na trůnu.

Ale tento zásah Theodosia nebyl ničím jiným než zastíráním slabosti Valentiniana II. Jeho největší zkouškou se stalo, když musel nastoupit sám, po smrti své matky v roce 388. Ve Vídni, kde sídlil jeho dvůr, se konečně dostal do pozice, kdy měl řídit impérium, aniž by měl oporu v matce nebo v Theodosiovi. K tomu však neměl schopnosti ani zkušenosti, což se ukázalo velmi rychle.

Do jeho života vstoupil Arbogast, Frank, který si v armádě a u císařského dvora vybudoval silnou pozici. Ačkoliv nebyl oficiálně jmenován císařem, jeho vojenské schopnosti a popularita mezi vojáky mu dávaly faktickou moc. Valentinian II. se ho snažil vyhnat z jeho pozice prostřednictvím písemného rozkazu, což je ukázka jeho naprosté bezmoci. Arbogast odpověděl pohotově: „Nepřidělil jsi mi tento post, nemůžeš mě z něj odvolat,“ a tím ukázal, jak zbytečný a bezmocný byl mladý císař.

V reakci na tuto bezmoc Valentinian II. napsal řadu dopisů Theodosiovi, žádaje ho, aby se ujal situace. Nicméně Theodosius měl své vlastní problémy na východě a neodpověděl. O několik měsíců později přišla zpráva, že Valentinian II. byl ve Vídni uškrcen. Zda šlo o sebevraždu, nebo zda ho zabil Arbogast, zůstává nejasné, ale vzhledem k tomu, jak slabý císař byl, není těžké si představit, že jeho smrt byla buďto jeho vlastní volbou, nebo že se stal obětí intrik, které již nedokázal zastavit.

Je důležité si uvědomit, že vláda císaře v pozdní antice často závisela více na externí podpoře než na skutečné schopnosti vládců vykonávat svou roli. Valentinian II. byl příkladem tohoto trendu: závislý na matce a mocných spojencích, kteří mu pomohli v těžkých chvílích. Když přišla chvíle, kdy musel čelit skutečným problémům, jeho slabost a nedostatek vlastní autority znamenaly, že byl rychle přehlížen a nakonec odstraněn. Císařství v této době bylo především o udržení rovnováhy mezi mocnými postavami, kteří se vzájemně podporovali nebo potírali. V případě Valentiniana II. to byla ztráta této rovnováhy, co vedlo k jeho pádu.