Jak prezidenti USA přistupovali k otázkám rasy od roku 1964?

Rhetorika amerických prezidentů vůči rasovým a etnickým otázkám prošla od roku 1964 významnými změnami. Zatímco termíny, jako „Negro“ nebo „Black“, byly běžně používány ve 60. a 70. letech, v 90. letech začal Bill Clinton používat termín „African American“, čímž vyjadřoval nový přístup k tématu rasy a etnicity. Tento vývoj byl součástí širšího trendu, kdy se otázky rasy začaly stále více prolínat s otázkami etnicity a sociální identity.

Clinton byl prvním prezidentem, který výrazně zavedl pojem „African American“ a připojil jej k častějšímu používání termínu „etnicity“. Tento posun byl markantní, neboť dříve prezidentové používali výraz „Black“ pouze ojediněle, přičemž Johnson například preferoval pojem „Negro“. Použití termínu „African American“ vzrostlo v Clintonově éře až na 106 výskytů na milion slov, což bylo bezprecedentní. Tento obrat v prezidentské rhetorice reflektoval pokus o redefinování rasových a etnických identit, zejména v kontextu úsilí o dosažení rovnosti.

Zajímavé je, že při zvolení George W. Bushe a Baracka Obamy se výskyt termínu „African American“ nezvýšil tak dramaticky jako během Clintonovy administrativy. Obama se naopak soustředil na konkrétnější termíny, jako jsou „Black“ nebo „Latino“, a výrazně omezil použití slova „etnicity“. Tento posun lze chápat jako přechod k konkrétnější a současně i politicky méně zamlžené terminologii. Oproti Clintonovi, jehož rhetoriccý přístup směřoval k začlenění širších skupin, Obama zdůraznil specifické etnické identity, čímž se vzdálil od širšího, více inkluzivního rámce.

Přechod od obecných kategorií typu „race“ nebo „etnicita“ k specifickým identitám není náhodný a lze ho vysvětlit nejen změnami v americké společnosti, ale i v politických strategiích jednotlivých prezidentů. Jak se měnila demografie Spojených států, měnily se i preference a ideologie politických lídrů. Různé etnické a rasové skupiny začaly požadovat větší uznání, a prezidentové museli přizpůsobit svou rhetoriku, aby tyto nároky reflektovali.

V 70. letech, zejména během Nixonovy administrativy, došlo k výraznému nárůstu používání termínu „etnicity“. Tento trend, který pokračoval i v 80. letech, byl spojen s politikou etnické integrace, která reflektovala větší důraz na kulturní a etnickou identitu než na rasové kategorie. V tomto období se čím dál více začaly objevovat debaty o tom, co znamená být Američanem v etnickém smyslu, což bylo spojeno s nárůstem imigračních vln a hledáním národních hodnot.

Rhetorika spojená s „symbolickým rasismem“, tedy používání kódovaných termínů k vyjádření odporu k civilním právům nebo redistribučním politikám, se stala častější zejména v rétorice současné Republikánské strany. Je zajímavé, jak se koncept „symbolického rasismu“ uplatňuje i dnes, když se souvisí s politikou, která často zneužívá etnické a rasové rozdíly k dosažení politických cílů.

V rámci této analýzy je kladeno důraz na důležitost sledování nejen změn v terminologii, ale i na to, jak se mění postoj k rasovým a etnickým otázkám v rámci americké politiky. Jak se mění společenská realita a politické strategie, mění se i jazyk, jímž politici vyjadřují svoji podporu nebo odpor k různým skupinám obyvatelstva. Tento jazyk není jen odrazem společenské situace, ale i nástrojem, jímž politici usilují o podporu a legitimitu mezi voliči.

Jak Nixon formoval „novou většinu“ a jaké hodnoty přitom zdůrazňoval?

Ve své prezidentské kampani v roce 1972 Richard Nixon zdůrazňoval nutnost vytvoření „nové většiny“, jež by sjednotila různé sociální a etnické skupiny v rámci americké společnosti. 29. srpna 1972, když novinář požádal Nixona, aby se vyjádřil k tomu, zda považuje nadcházející volby za „pouhou formalitu“, odpověděl, že se na kampaň plně soustředí, protože jeho cílem je vybudování této „nové většiny“, která by spojila lidi napříč věkovými skupinami, náboženstvími i etnickými původy. Tento důraz na sjednocení, a to nejen v politickém smyslu, ale i kulturním a ideologickém, se stal klíčovým motivem jeho kampaně.

Nixonovy projevy a politická rétorika během kampaně 1972 tak nebyly pouze pokusem o přesvědčení voličů, ale i o formování národní identity. Karlyn Campbell a Kathleen Hall Jamieson v analýze prezidentských projevů tvrdí, že tyto projevy mají nejen přesvědčovací charakter, ale také posilují pocit národní soudržnosti a vymezují, kdo je součástí národa. Pro Nixona to byla snaha o definování „nové americké většiny“, která by zahrnovala rozmanité etnické a kulturní skupiny, ale zároveň by byla sjednocena kolem určitých základních hodnot a ideálů.

V rámci jedné z jeho rozhlasových adres na konci kampaně, která nesla název „One America“, prohlásil Nixon, že „voliče spojuje společná víra v určité základní hodnoty a principy, které jsou nedílnou součástí amerických ideálů a zkušeností“. Tyto hodnoty zahrnovaly tradiční víru, morálku, charakter a víru v tvrdou práci, lásku k vlasti a duchovní víru. V tomto kontextu Nixon vyzdvihl americkou rozmanitost a kulturní přínosy imigrantů, kteří přišli do Spojených států, aby se stali součástí jednotného amerického národa. Tato řeč však, stejně jako mnohé jiné proklamace z kampaně, obsahovala i skrytá, často kódovaná poselství, která se týkala zejména rasové otázky a politiky týkající se menšin.

Tento jazyk mohl být vnímán jako odmítnutí rovnostářských návrhů, které měly za cíl odstranit rasovou nerovnost ve vzdělání, zaměstnání a sociální pomoci. Zároveň, skrze tento diskurz, Nixon definoval svou koalici – koalici, která byla tvořena bílými Američany a etnickými skupinami, jež sdílely určité hodnoty tvrdé práce, morálky, rodinných hodnot a vlastenectví. Tato rétorika byla tedy nejen o sdílení hodnot, ale o cíleném odmítání politiky, která by vedla k redistribuci příjmů nebo ke změnám ve veřejné sféře zaměřených na eliminaci rasových nerovností.

Pro Nixona byla důležitá nejen samotná politika, ale také způsob, jakým definoval a posiloval národní identitu. Rétorika o jednotě a „nové většině“ nebyla pouze kampaní za zvolení prezidentem, ale i snahou o vymezení hodnot, které by měly definovat americkou společnost. Nixona zajímalo, jakými hodnotami bude řízena politika a jak tento soubor hodnot ovlivní budoucí politické kroky.

Nixon tedy nejen že v rámci své kampaně usiloval o politické vítězství, ale zároveň pracoval na předefinování národní identity, čímž se stávali jeho voliči součástí širšího kulturního a ideologického projektu. Význam jeho projevu a především těchto kódovaných sdělení spočívá v tom, že zůstala otevřená otázka, jakým způsobem je vnímána politika rovnosti a jaký dopad má politika takového veřejného diskurzu na další politické rozhodování.

Jak Nixon oslovil italské Američany a etnické menšiny ve své politické strategii?

V roce 1972, kdy Richard Nixon pronášel projevy před italsko-americkými publikami, stále platilo, že italští Američané byli považováni za etnickou skupinu, která si uchovávala určitou odlišnost, ale zároveň byla silně propojena s „bílou“ americkou identitou. Tato „meziprostorová“ pozice mezi etnickou příslušností a bílým americkým status quo byla základní charakteristikou jejich postavení v té době. Nixon tedy při svých projevech ve spojení s italskou komunitou mluvil k těm, kteří sice zůstávali etnicky odlišní, ale stále se cítili součástí širší bílé americké společnosti. Jakým způsobem tuto skupinu oslovil?

Tento projev, jako i mnohé další, měl za cíl upevnit vnímání italských Američanů jako příkladného segmentu americké společnosti, který se svou pracovitostí a oddaností cílům národa podílel na jeho rozvoji. Nixon také citoval Herberta Hoovera, který prohlásil, že imigranti „pomáhají budovat Ameriku“, přinášejí „diverzitu“ a „sílu“ do země. Tyto projevy, i když nebyly přímo zaměřeny na rasovou otázku, vytvářely implicitní rozdíl mezi italskými Američany a jinými, zmíněnými, ale nikdy přímo definovanými skupinami.

Tato strategie měla silný politický význam. Dala Nixonovi možnost oslovit širokou veřejnost, zejména bílou etnickou většinu, aniž by byl obviněn z otevřené podpory rasistických politik. Mimo jiné mu umožnila vzdorovat kritice zleva, která by ho mohla obvinit z přehnané přízně vůči bílým voliči. Zároveň však tato strategie také vymazávala hranici mezi etnickými Američany a „bílými“ Američany. Na pozadí této situace se objevila problematika pozitivní diskriminace, konkrétně otázka afirmativní akce pro italské Američany a jiné bílé etnické skupiny.

Původně ministerstvo práce plánovalo zařadit italské Američany do rámce programů afirmativní akce, ale finální verze politiky většinu z těchto specifických opatření zrušila. Nixon místo toho přistoupil k politickému kroku, který stavěl italské Američany proti černochům a jiným menšinám, které byly považovány za „speciálně zvýhodněné“. Tento krok měl za cíl udržet etnické Američany na straně, která odmítala politiky, jež by podle nich zvýhodňovaly jiné etnické skupiny.

Důležitým prvkem Nixonovy strategie bylo i jeho nastavení diskuse o sociálních dávkách a welfare. Ve svém projevu 26. září 1972 při otevření Amerického muzea imigrace v New Yorku přirovnal italské Američany k „prvním Američanům“ a odmítl jakoukoli podobu „hand-out“ politiky. Uvedl, že imigranti přišli do Ameriky nejen pro příležitosti, ale i s cílem přispět k rozmanitosti a síle země. I v tomto případě se snažil prezentovat etnické Američany jako příkladnou skupinu, která neměla v úmyslu čerpat pomoc, ale přispět svou prací.

Tento způsob komunikace se ukázal jako politicky výhodný pro Nixonovu administrativu, protože mu umožnil vyhnout se přímým obviněním z rasismu. Představitelé etnických skupin v 70. letech byli stále vnímáni jako „méně privilegovaní“, což umožnilo Nixonovi využít „rhetoriku diverzity“ k tomu, aby zakryl svou podporu konzervativním bílým voličům. V proslovu, který pronesl 12. října 1972, prohlásil, že jeho strategie není „jihovou strategií“, ale „americkou strategií“, která má za cíl sjednotit Ameriku bez ohledu na rasu či etnický původ.

Kromě této strategie, která zaměřovala pozornost na etnické skupiny, Nixon také čelil otázkám týkajícím se školní segregace. Když se ve veřejném diskurzu začala diskutovat otázka povinného převozu dětí mezi školami (busing), Nixonovo politické stanovisko bylo orientováno na bílou většinu, která byla proti těmto programům. Ve volebních průzkumech z roku 1972 se ukázalo, že většina bílých katolíků, kteří byli často etnickými Američany, byla proti busingu, a naopak menšina afroamerických voličů podporovala jeho zavedení. Nixon tedy tuto politiku využil jako nástroj k mobilizaci frustrace mezi bílými voliči, což z něj udělalo politického lídra, který zastupoval jejich názory na segregaci a školní reformy.

Je důležité si uvědomit, že Nixonova strategie měla nejen krátkodobé politické výhody, ale také dlouhodobé důsledky pro to, jak se v americké společnosti vnímala identita etnických menšin. Ačkoli italsko-americká komunita dnes není často považována za samostatnou etnickou skupinu, v 70. letech byla tato hranice mnohem nejasnější a Nixonovo propojení s „bílými etniky“ pomohlo zamlžit tuto otázku v širším kontextu amerického rasového diskurzu.

Jaké strategické přístupy k rasovým otázkám používali američtí prezidenti a jak to formovalo politickou scénu?

Poté Bush hovořil o politice vlastnictví domů a podniků z Reaganovy éry a přecházel k tématům jako „No Child Left Behind“ a jeho vliv na městské školy. Zmiňoval i dodržování občanských práv, plán na snížení kriminality a užívání drog, podporu „iniciativ financovaných církvemi“ a rozmanitost ve vlastní administrativě. Na závěr proslovu citoval Charlieho Gainse, který řekl: „Černoši se dusí na oslu, ale ještě nejsou připraveni spolknout slona.“ Tímto citátem se Bush pokusil vyvolat otázku, zda demokratická strana nebere afroamerické voliče jako samozřejmost, a zda to není problém.

Rétorika George W. Bushe byla součástí širší republikánské strategie, která se snažila oslovit afroamerické voliče prostřednictvím podpory tradičních konzervativních hodnot. V této strategii se částečně zrcadlil i Reaganův přístup: důraz na vlastnictví domů, rodinné hodnoty a expanze podnikání, přičemž to vše bylo propojeno s rasovými otázkami v kontextu afroamerické komunity. I když Bushova rétorika nevedla přímo k tomu, že by Afroameričané opustili demokratickou stranu, naznačila demokratům, že by mohli zvážit důkladnější přístup k černošským voličům.

Další klíčový moment této doby představoval jeho zaměření na latinskoamerické voliče. Bushova rétorika, která vymezovala latino komunitu jako tvrdě pracující, morálně orientovanou a hodnotově založenou, kontrastovala s obrazem nelegálních imigrantů, zločinců a drogových dealerů. Tento přístup sice nebyl přímým spojením bílé latinskoamerické populace s bílými hodnotami, ale v rámci amerického rasového systému mohl vytvářet dichotomii, která byla snadno přenositelná na rasovou binaritu. Tato rozdělená identita latino komunit v Bushově proslovu naznačuje, jak složité může být jejich začlenění do širšího rasového rámce.

Obama, na druhé straně, během své kampaně v roce 2012 představil „post-race“ přístup, který tvrdil, že jeho kampaň neupřednostňuje žádnou specifickou rasovou či etnickou skupinu. Nicméně, i přestože Obama reprezentoval inkluzivní narativ, jeho kampaň nemohla ignorovat rasu jako důležitý faktor, zvláště v kontextu jeho historické pozice jako prvního afroamerického prezidenta. I když jeho podporu mezi bílými voliči bylo nízké, jeho úspěch byl do značné míry závislý na vysoké volební účasti menšinových skupin.

Obama se soustředil na rozmanité demografické skupiny: latinskoamerické voliče, mladé voliče, afroamerické komunity, LGBTQ a liberální bílou populaci. I když jeho rétorika byla méně rasově kodifikovaná, oproti minulým volbám zůstalo jasné, že otázka rasy a etnicity v americké politice i nadále zůstává klíčová. Obama se totiž nevyhnul otázkám rasových identit a politických aliancí, které jsou základem mnoha volebních strategií v USA.

V tomto ohledu se ukazuje, že politika Spojených států se stále vyvíjí na základě etnických a rasových liníí. Prezidenty, kteří byli schopní přilákat menšiny, jako byli Obama nebo Bush, spojovalo důrazné zaměření na různé skupiny voličů. V případě latinskoamerické komunity a černošské populace to vedlo k přehodnocení politických strategií na obou stranách politického spektra.

Je důležité si uvědomit, že politické přístupy k otázkám rasy a etnicity jsou neustále ve vývoji a neexistuje jednoduchá odpověď na to, jaký by měl být správný přístup. Od 60. let se demografická struktura Spojených států změnila a tyto změny mají dopad na strategie, jakými se politické strany ucházejí o přízeň různých skupin voličů. Pochopení těchto změn je nezbytné pro analýzu současných politických debat, přičemž důraz na sociální, kulturní a ekonomické otázky stále zůstává klíčový.

Jak Bill Clinton formoval politiku chudoby a trestního práva v 90. letech?

V roce 1996, Clinton uvedl, že jeho reforma welfare – tedy státní pomoci – bude „druhou šancí, nikoli způsobem života“. Podle něj bylo nezbytné změnit systém, který měl být pomocí pro ty, kdo se ocitli v těžké životní situaci, na systém, který by omezil závislost na státní pomoci a motivoval jednotlivce k návratu na trh práce. Kromě toho Clintonova vláda implementovala tzv. „Personal Responsibility and Work Opportunity Reconciliation Act“ (PRWORA), což byla komplexní reforma welfare, která dramaticky omezila přístup k dlouhodobé pomoci a stanovila tvrdé podmínky pro získání podpor. Tento krok měl přerušit dlouhotrvající cyklus závislosti, jak sám Clinton v několika svých prohlášeních zdůraznil.

Současně s tímto přístupem se v Clintonově administrativě prosadila i tvrdá politika v oblasti kriminality. Rétorika Clintonovy kampaně v roce 1996 často zahrnovala boj proti zločinnosti, která měla být hlavní prioritou jeho vlády. Zákony jako „Violent Crime Control and Law Enforcement Act“ z roku 1994 vedly k masivnímu nárůstu počtu vězňů, což se stalo jedním z hlavních pilířů amerického systému masového věznění. Tento zákon poskytl obrovské finanční prostředky na stavbu věznic a na posílení policejních sil. Zároveň však vedl k disproporčnímu věznění menšinových skupin, zejména Afroameričanů, kteří byli často cílem represivních opatření zaměřených na boj proti zločinu.

Retorika, kterou Clinton zvolil, byla zčásti ovlivněna politikou 80. let, kdy se v Americe silně prosadil termín „law and order“ (právo a pořádek). Tento přístup často vnímal kriminalitu jako především problém sociálního chování a nebral v potaz širší strukturované sociální problémy, jako je chudoba, rasová diskriminace a ekonomická nerovnost. Tento rámec se ukázal být problematický, zejména v kontextu vztahů mezi policií a Afroameričany. Kritici tvrdili, že jeho politika nejenže neřešila příčiny kriminality, ale spíše vedla k jejímu zhoršení tím, že marginalizované komunity byly stále více kriminalizovány.

Co je třeba dodat k této analýze? V rámci Clintonovy politiky nelze opomenout širší kontext, ve kterém se změny uskutečnily. Je důležité chápat, že reforma welfare byla součástí širšího pohybu v americké politice, který kladl důraz na individualismus, pracovní etiku a osobní odpovědnost. Tento trend byl přítomen nejen u Clintonovy administrativy, ale i u jiných politických lídrů té doby, kteří se snažili reagovat na rostoucí veřejnou nespokojenost s vládními výdaji a neefektivitou sociálních programů.

Kromě toho je kladeno důraz na to, jakým způsobem se rasová otázka prolínala s diskurzem o kriminalitě. Ačkoliv Clinton otevřeně vyjadřoval solidaritu s Afroameričany, jeho politické kroky v oblasti trestního práva byly často vnímány jako neúplné a v některých případech dokonce prohlubující existující rasové nerovnosti. Je důležité si uvědomit, že tato politika nejen ovlivnila přístup k chudobě a kriminalitě, ale měla i dalekosáhlé důsledky pro vztahy mezi rasovými a etnickými skupinami v USA.