Deutsch
Francais
Nederlands
Svenska
Norsk
Dansk
Suomi
Espanol
Italiano
Portugues
Magyar
Polski
Cestina
Русский
Nejsme narozeni s jazykem. Nemluvňata nemyslí ve slovech. Jazyk vstupuje do našeho života prostřednictvím napodobování okolí, jehož zvuky začínáme vnímat, opakovat a postupně internalizovat. Ve chvíli, kdy začneme jazyk používat vnitřně, přecházíme k tzv. subvokálnímu dialogu – mluvíme sami se sebou, vedeme nekonečné rozhovory v hlavě. Zvažujeme, co chceme říct, formulujeme to ve slovech, pak si to řekneme, a nakonec si musíme vybavit, co ta slova znamenají, abychom pochopili, co jsme si tím chtěli sdělit. V tomto podivném a neustálém cyklu zcela zapomínáme, že slova jsou jen zvuky, kterým jsme přisoudili význam.
Slova jsou nástroje reprezentace, ale jejich síla není vrozená – je přiřazena myslí, podmíněna kulturou a osobní zkušeností. Výrok v cizím jazyce, kterému nerozumíte – třeba japonské „Anata wa baka desu“ – nezpůsobí žádnou emocionální odezvu. Ale jeho překlad – „Jsi hloupý“ – už ano, protože s tímto sdělením máme spojeny konkrétní vzpomínky, pocity a kontexty. Zapomínáme, že to jsme my, kdo těmto zvukům přiřadil význam, a pak s těmito významy bojujeme, jako by to byla objektivní realita.
Mnoho klientů v terapii přichází s myšlenkami jako „jsem k ničemu“, „nikdy to nezvládnu“, nebo „jsem špatný člověk“. Neuvědomují si, že to nejsou fakta, ale pouze myšlenky – tedy jen zvuky v hlavě, které jim mozek servíruje. Jazyk sice umožňuje řešit problémy ve vnějším světě, ale stává se problematickým, když zapomeneme, že myšlenky nejsou realitou, ale jen symboly. Začínáme s těmito symboly zápasit, jako by měly vlastní sílu.
Vezměme si slovo „strom“. Neexistuje žádný objektivní „strom“. Existují borovice, duby, javory – každý s jinou podobou. Když slyšíme slovo „strom“, každý si vybaví jiný obraz. Slovo je zkratka, nikoli podstata. Stejné je to s pojmem „úzkost“. V reálném světě nenajdeme entitu zvanou úzkost. Existují konkrétní tělesné projevy – zrychlený tep, sevřený žaludek, napětí ve svalech. My je označíme slovem „úzkost“, a pak s tímto štítkem bojujeme, místo abychom si všimli, co se děje v těle.
Velká část našeho vzdělávání je postavena na jazyce. Slova se tak stávají centrem našeho vnímání a my snadno zaměníme myšlenky za skutečnost. Ztrácíme kontakt s tělem, se smysly, s přítomností.
V rámci přístupu ACT (Acceptance and Commitment Therapy) se používá proces tzv. kognitivní defuze, který pomáhá člověku odlepit se od doslovného významu slov a vrátit se k prožívání reality. ACT využívá metafory jako nástroje k tomu, jak obejít lineární, jazykové uvažování. Například místo výroku „útěk před úzkostí ji jen zhoršuje“ může terapeut říct: „Máte pocit, že běžíte v křeččím kolečku – čím rychleji běžíte, tím víc se unavujete, ale nikam se nedostáváte?“ Metafory vytvářejí prostor pro tělesné a emocionální pochopení, které je hlubší než čistě racionální vysvětlení. V terapii je možné tvořit metafory přímo na míru konkrétnímu klientovi, což může vést k silnějšímu prožitku porozumění.
Utrpení není chyba systému, není to porucha. V ACT je chápáno jako přirozená součást lidské existence. Nejde o to, odstrani
Jak se osvobodit od budoucích obav a minulých lítostí skrze přítomný okamžik?
Často nás ovládá konceptualizovaná minulost a budoucnost, což omezuje naše sebeuvědomění a brání nám plně zakusit přítomný okamžik. Přemýšlení o tom, co bylo, nebo co přijde, nás odvádí od skutečného kontaktu s tím, co se děje právě teď. Tato dominance myšlenek vytváří iluzi, že jsme odděleni od přítomnosti, což nás často vede k úzkosti, stresu nebo lítosti.
Mindfulness, neboli bdělá pozornost, je cesta, jak se vrátit do kontaktu s přítomným okamžikem. Není to pouze forma meditace, ale komplexní přístup k životu, který nám umožňuje vnímat své smysly, pocity a myšlenky bez hodnocení. Pomocí jednoduchých cvičení, jako je uvědomování si dechu, si můžeme vytvořit prostor mezi podněty a reakcemi, a tím získat větší kontrolu nad svými emocemi a impulzy.
Strukturované mindfulness cvičení, jako je například tříminutový dechový prostor, pomáhají rozvíjet schopnost být plně přítomen a zároveň zkoumat úzkost s laskavostí a zvědavostí, místo aby nás ovládala. Tento přístup neznamená vyhýbat se nepříjemným pocitům, ale spíše je přijmout a pracovat s nimi bez snahy je okamžitě odstranit. Díky tomu můžeme postupně rozvíjet sebe-soucit, který je nezbytný pro uzdravení a vnitřní rovnováhu.
Jedním z klíčových aspektů je také uvědomění si, že naše znalost sebe sama je omezená a často zkreslená minulými zkušenostmi či obavami o budoucnost. Tím, že se učíme být vědomě přítomni, rozšiřujeme svou sebereflexi a objevujeme nové dimenze své identity, které nejsou zatíženy starými vzorci.
Součástí procesu je také schopnost odpuštění – sobě i druhým. Přijetí vlastních chyb a omezení vede k osvobození od vnitřního kritika a podporuje laskavost vůči sobě samému, což je základní předpoklad pro opravdovou transformaci.
V praxi to znamená přijmout život takový, jaký je právě teď, bez zbytečného lpění na minulosti nebo strachu z budoucnosti. Vědomé rozhodnutí žít „jen tento okamžik“ otevírá cestu k větší svobodě, vnitřní síle a spokojenosti.
Důležité je chápat, že mindfulness není jen technikou pro zvládání stresu, ale hlubokým životním postojem, který vyžaduje trvalou praxi a odhodlání. Učení se být přítomný je proces, který nikdy nekončí, a jeho přijetí vede k hlubokému uvědomění a růstu.