V současné politické a intelektuální situaci čelí levicový diskurz zásadním výzvám, které vyplývají z kritiky ideologie, epistemologických změn i vzestupu populismu. Kritika ideologie, tak jak ji formuluje Stuart Hall či Slavoj Žižek, neznamená jednoduché odmítnutí pojmu „pravda“ či „ideologie“, ale spíše její přehodnocení v kontextu nových historických a politických podmínek. Hall zdůrazňuje nutnost teoretické reformy, která by odstranila dogmatismus a umožnila levicovému myšlení reagovat na složitost současnosti bez zjednodušujících narativů. Žižek pak ukazuje na paradox, že i přes možné epistemologické nedostatky je potřeba udržet napětí mezi ideologií a realitou, protože bez této kritické tenze by levicové boje ztratily svou radikální demokratickou perspektivu.

Současný vzestup populismu, především pravicového, klade na levici novou strategickou otázku: jak reagovat na rétoriku a praktiky, které často využívají emocionální apely, zjednodušení a někdy i otevřený nacionalismus? Část levicových teoretiků navrhuje částečné přejímání populistických taktik, například zpřísnění imigračních politik, s cílem znovu získat voliče. Jiní, jako Gas Muddle, varují před tím, že takové taktiky jsou neúčinné a mohou vést k rozmělnění ideových základů levice. Tento posun od epistemologických k čistě strategickým úvahám však podle Muddleho i dříve zmíněných autorů představuje riziko: politika se může stát jen nástrojem moci a přesvědčování, zcela bez pevného zakotvení ve vědění nebo hodnotách.

Historická zkušenost italského fašismu ukazuje, jak může ideologický eklekticismus, tedy schopnost měnit tvář podle potřeby, vést k postupnému rozkladu podpory a ztrátě schopnosti kritického myšlení mezi občany. Podobně je dnes riziko, že levicová politika ztratí jasnou hodnotovou orientaci a stane se pouhou „kamaleoní“ reakcí na momentální politické tlaky, což oslabí její schopnost představovat radikální alternativu k neoliberálnímu status quo.

Muddle proto zdůrazňuje potřebu návratu k základním hodnotám sociální demokracie – rovnosti, sociální spravedlnosti, solidaritě a ochraně sociálního státu. Nejde o návrat k rigidnímu dogmatismu, ale o jasné a odvážné vymezení vůči neoliberálním idejím, které dnes často dominuji nejen ekonomickým politikám, ale i širšímu ideovému rámci společnosti. Tento návrat k hodnotám znamená také reintrodukci epistemologických otázek, tedy otázky, jak vůbec lze poznat pravdu a jaké jsou limity politického diskurzu v době post-pravdy.

Žižekův postoj není jednoznačný, ale jeho analýza potvrzuje, že i když je pojem ideologie problematický a komplikovaný, zůstává nepostradatelný pro levicovou politiku, protože bez něj by zaniklo to napětí mezi realitou a naším chápáním světa, které je motorem politického boje a demokratické emancipace.

Ideologie tak není jen abstraktním filozofickým konceptem, ale sociálním procesem, v němž se utvářejí a fixují určité představy o světě, které formují politickou praxi. Tyto představy nikdy neexistují izolovaně, ale jsou v neustálém vztahu k sobě navzájem a ovlivňují se. V době, kdy se veřejný diskurz stále více ocitá pod tlakem post-pravdy a populistické rétoriky, je zásadní, aby levicová politika dokázala znovu vybudovat pevný epistemologický a hodnotový základ, který umožní rozlišovat mezi iluzemi a skutečností, mezi krátkodobými strategiemi a dlouhodobými principy.

Je důležité pochopit, že otázka pravdy a znalosti není vedlejší problém, ale srdcem politického boje. Jakmile se hodnoty a poznání stanou pouhou hrou moci a manipulace, ztrácí politika schopnost reflektovat a transformovat společnost. Proto levicová ideologie musí nejen kritizovat současné mechanismy moci, ale zároveň si osvojit nové epistemologické nástroje, které jí umožní lépe rozumět světu a vést autentický demokratický boj.

Proč voličská základna Trumpa není jen o ekonomické nejistotě, ale o rasismu a identitě?

Volba Donalda Trumpa v roce 2016 nelze redukovat pouze na reakci na ekonomickou nejistotu. Přestože se často tvrdí, že jeho podpora vycházela z nespokojenosti pracující střední třídy s globální ekonomikou a neoliberální politikou, skutečnost je mnohem komplexnější. Trumpovi příznivci tvoří většinou sociálně a ekonomicky relativně zabezpečené skupiny – například malí podnikatelé, majitelé domů či lidé s důchodovými úsporami, kteří nejsou úplně na okraji společnosti, ale mají dostatek investic a status, aby vnímali Trumpovo poselství jako ochranu svých zájmů. Tento jev je podobný podpory, kterou měli republikáni už od éry Ronalda Reagana: konzervativní, starší bílí voliči ze střední třídy, kteří často nemají vysokoškolské vzdělání, ale jejich příjem je nad průměrem.

Zajímavé je, že značná část Trumpových voličů byla i vzdělaná, například téměř polovina vzdělaných žen hlasovala pro něj. Přestože více než 70 % jeho voličů nemělo vysokoškolský titul, toto procento není významně odlišné od republikánské průměrné vzdělanosti ani od celostátního průměru. To znamená, že voličská základna Trumpa je vzdělanostně srovnatelná s běžným republikánským elektorátem a nejde o nějaký extrémní fenomén. Důležité je přitom uvědomit si, že mnozí z těchto voličů jsou zároveň příjemci výhod, které by podle všeho mohly být ohroženy politikou vycházející z rasistických či xenofobních postojů, což naznačuje určitý druh bílého privilegia a vnímání vlastního zájmu zkresleného identitárními obavami.

Zjednodušený argument, že ekonomická nejistota automaticky vede k volbě konzervativních či pravicových politiků, selhává při pohledu na volební chování menšinových skupin. Ty přestože často čelí vysoké chudobě a ekonomické nejistotě, historicky podporují liberální kandidáty. I když například afroameričané zažili devastující dopady finanční krize a selhání státní regulace, jejich podpora pravicových politik zůstává nízká. To ukazuje, že ekonomická úzkost sama o sobě není dostatečným vysvětlením, proč někteří voliči volí Trumpa, zejména pokud jsou motivováni rasovými či kulturními obavami.

Navíc po volbách 2016 kritici z demokratického spektra hledali viníka v takzvané „identitární politice“ a rozmanitosti demokratické koalice, zatímco skutečný problém spočívá v úbytku hlasů ze střední a nižší bílé střední třídy a nižších příjmových skupin, kteří se odklonili k Trumpovi. Toto odliv voličů není možné jednoduše vysvětlit jen ekonomickými faktory. Významnou roli sehrály také zákony o ověřování totožnosti voličů, které disproporčně ovlivnily chudší a menšinové voliče, a nerovnoměrné zastoupení v systému volitelů, který zvýhodňuje venkovské oblasti na úkor větších měst a různorodých populací.

Proto je nezbytné, aby demokraté nesnažili oslovovat Trumpovy příznivce na úkor svých tradičních koaličních partnerů, ale zaměřili se na pochopení příčin ztráty těchto hlasů. Současná politika by měla také aktivně chránit pracovní třídu jako celek před rasovým profilováním, deportacemi, útoky na práva LGBTQ komunity a omezováním sociálního zabezpečení. Rozhodující je, že vedení boje proti Trumpovi a podobným ideologiím nepochází od bílých pracujících voličů, kteří jej podporují, ale právě od lidí barevné pleti, žen a dalších marginalizovaných skupin, kteří často zaujímají vedoucí pozice v odporu vůči těmto hnutím.

Je důležité zdůraznit, že odpor voličů k globalizaci nebyl v první řadě kritikou neoliberálního kapitalismu, ale projevem xenofobie a strachu z demografických změn. Trumpova rétorika zaměřená na ztrátu pracovních míst a jiné symptomy globalizace nevedla k hlubší kritice neoliberální politiky, ale spíše k obraně bělošské identity a kulturních privilegií.

Celkově tedy podpora Trumpa nelze zjednodušovat na ekonomickou úzkost či „hlas zapomenutých bílých“, ale je nutné ji vnímat jako komplexní fenomén, kde se prolínají ekonomické zájmy, rasové a kulturní obavy a dynamika identity. Tento kontext je klíčový pro pochopení současných politických výzev a pro tvorbu účinných strategií odporu vůči autoritářským a xenofobním tendencím.

Jaké jsou skutečné dopady americké environmentální politiky pod Trumpovou administrativou?

Ve svém rozhovoru s Piersem Morganem Trump tvrdil, že Spojené státy mají nyní jeden z nejčistších klimatu na světě a že situace se dokonce zlepšuje. Tento názor však stojí v ostrém kontrastu s reálnými daty a kroky, které jeho administrativa podnikla v oblasti životního prostředí. Kritika, kterou shrnuje environmentální reportérka The Guardian Fiona Harvey, odhaluje několik zásadních problémů, jež ukazují, jaký je skutečný dopad politiky USA na globální ekosystém.

Za prvé, Trumpova administrativa se snažila zrušit či oslabit federální ochranu mokřadů a toků, které jsou klíčové pro udržení biologické rozmanitosti a kvality vody. Tyto kroky znamenají návrat zpět k praxi, která umožňuje znečišťování vodních zdrojů pesticidy a dalšími toxickými látkami. Přestože Trump ve svých výrocích klade důraz na čistotu vody, skutečné kroky jeho vlády vedou k opaku.

Dalším zásadním problémem jsou emise skleníkových plynů, kde Spojené státy zůstávají druhým největším emitentem po Číně. Odhady Climate Action Trackeru ukazují, že USA pravděpodobně nesplní své cíle snížení emisí na úrovně stanovené Obamovou administrativou pro rok 2025. Tento fakt je důsledkem nejen politických rozhodnutí, ale i celkové orientace země na fosilní paliva.

Významnou roli hraje také metoda těžby zemního plynu a ropy známá jako fracking, která si vyžaduje obrovské množství vody a způsobuje znečištění okolí těžby chemickými látkami a těžkými kovy. Tyto látky mají vážné zdravotní dopady, od narušení hormonálního systému po problémy s pamětí a chováním. Uniky metanu z frackovacích zařízení pak významně přispívají ke globálním změnám klimatu.

Zásadní je také tlak na těžbu v dosud nedotčených oblastech, jako je například aljašská divočina. Tato politika, podporovaná Trumpovou administrativou, ohrožuje jedinečné ekosystémy a zvyšuje riziko ekologických katastrof.

Regulační uvolnění se týká i emisí z automobilů, kde došlo ke snížení standardů efektivity paliva. Toto opatření povede k nárůstu emisí skleníkových plynů a zhoršení kvality ovzduší. Spojené státy se tak vzdávají příležitosti být lídrem v ekologických inovacích a udržitelných technologiích.

Trumpův otevřený popírač klimatických změn zásadně ovlivnil veřejné mínění a přispěl k nejvyšší míře skepticismu vůči klimatické krizi na světě. Jeho rozhodnutí stáhnout USA z Pařížské klimatické dohody, i když platné až po příštích prezidentských volbách, vyslalo signál ostatním zemím a posílilo vliv lobby fosilních paliv.

Navrácení opatření za Obamovy éry, které omezovaly emise z uhelných elektráren, znamená, že toxické látky budou znovu vypouštěny do ovzduší. Tento krok nejenže ohrožuje kvalitu života obyvatel USA, ale má i globální dopady na klimatickou rovnováhu.

Je nezbytné chápat, že environmentální politika není pouze otázkou místních zákonů nebo administrativních kroků. Je součástí komplexního systému globální odpovědnosti, který zahrnuje ekonomické zájmy, geopolitiku i sociální spravedlnost. Pro pochopení dopadů Trumpovy politiky je nutné uvědomit si vzájemné propojení těchto oblastí a jejich dlouhodobé důsledky pro životní prostředí a lidskou společnost.

Zároveň je klíčové reflektovat, jak politická rozhodnutí ovlivňují veřejné vnímání vědeckých faktů a jaký vliv mají na mobilizaci společnosti ve prospěch udržitelné budoucnosti. V této souvislosti hraje zásadní roli mediální prostor, ve kterém se dezinformace a popírání vědeckých poznatků šíří velmi rychle, což komplikuje jakoukoli efektivní akci proti klimatickým změnám.

Jak se rasismus stal otevřenou součástí americké veřejné debaty za Trumpovy éry?

Donald Trump během své prezidentské kampaně v roce 2016 využil a zároveň umocnil již existující rasové předsudky v americké společnosti. Svou rétorikou otevřeně demonizoval mexické imigranty, muslimy, černošské komunity a další menšiny, což vedlo k legitimizaci a rozšíření rasistických a xenofobních postojů mezi bílými Američany. Tento přístup nebyl pouhým odrazem existujících předsudků, ale jejich aktivním podněcováním a povzbuzením k veřejnému projevu. Výsledkem bylo, že ti, kdo dříve své rasistické názory drželi spíše skrytě, začali bez zábran vyjadřovat svůj odpor vůči menšinám.

Podpora Trumpa mezi evangelikálními bílými, převážně s nižším vzděláním, ukázala, jak moc rasové a xenofobní motivy formovaly jejich politické preference. Volební výsledky přitom odhalily hluboké rozdělení: zatímco černošští a latinskoameričtí voliči Trumpa výrazně odmítli, část bílých voličů v něm viděla lídra, který jejich strachy a předsudky vyslovuje nahlas a bez zábran. Trumpovo odmítání „politické korektnosti“ bylo pro ně příležitostí otevřeně vystoupit proti menšinám a společenským normám, které dosud rasistické postoje skrývaly.

Tato otevřenost vedla nejen k verbálním útokům a nenávistným výrokům, ale i k nárůstu reálných nenávistných trestných činů, zejména proti muslimům. Například studie poukázaly na korelaci mezi Trumpovými protimuslimskými tweety a nárůstem útoků v regionech s vyšší aktivitou na sociálních sítích. Významnou událostí se stal i kontroverzní sjezd extremistických skupin v Charlottesville, který byl považován za symptom vzrůstajícího legitimního prostoru pro rasismus a nacionalismus v zemi.

Trumpova strategie zahrnovala také kontrolu nad narativem v médiích, kde využíval obrovské množství volné mediální pozornosti. Jakmile čelil kritice nebo negativním zprávám, označoval je za „fake news“, čímž zpochybňoval samotnou důvěryhodnost nezávislých médií. Tento mechanismus umožnil jeho stoupencům selektivně ignorovat fakta, která by mohla oslabit jejich podporu a upevnil postoj, že pouze informace potvrzující jejich názory jsou pravdivé.

To vedlo k fenoménu, kdy fakta přestala být rozhodujícím prvkem ve formování názorů části populace. Členové Trumpova voličského jádra šířili falešné zprávy na sociálních sítích více než jiné skupiny, čímž se stali součástí uzavřeného informačního kruhu, kde se posilovaly předsudky a nepřátelství vůči odlišným skupinám. Tento proces je zároveň formou tzv. „bílé stupidifikace“ – kdy se posilují neinformované a často chybné představy, které podkopávají schopnost kritického a dialektického myšlení.

Je třeba pochopit, že za tímto jevem nestojí jen jedinec, ale širší sociální a mediální dynamika, která umožnila, aby se rasismus a xenofobie přesunuly z marginálních postojů do mainstreamu veřejné debaty. Trumpovo vedení v tomto směru otevřelo „Pandorinu skříňku“, která přinesla na povrch nejen skrytou nenávist, ale i podmínky pro její otevřenou a často agresivní manifestaci.

Důležité je si uvědomit, že odmítání kritiky a faktů pod záminkou „fake news“ není jen otázkou politické strategie, ale i symptomem hlubšího rozkladu společenské důvěry v objektivitu informací. Tento rozklad komplikuje demokratickou diskusi a otevírá prostor pro manipulaci a polarizaci společnosti. Přijetí nekritického přístupu k informacím a uzavírání se do ideologických bublin znemožňuje nalézt společný základ pro dialog a porozumění, které jsou nezbytné pro řešení sociálních a rasových problémů.

Jak pěstovat fíky a využívat chaosové zahradničení k vytvoření jedinečných zahradních prostorů?
Jak se tvoří legenda: Příběh modrého Petra a jeho bandy
Jak správně navinout a dokončit handline pro rybolov a výrobu laminovaného držadla rybářské sítě
Jak vytvořit silnou kompozici v kresbě a návrzích?