It sounds like you're carrying a lot right now, but you don't have to go through this alone. You can find supportive resources here

Jak zůstáváme součástí něčeho většího, když ztrácíme všechno?

Bylo to, jako by čas najednou ztuhl, a všechno kolem se na chvíli stalo neviditelným. Laura a Michael se procházeli po kamenité cestě, a i když to bylo obyčejné, tiché odpoledne, jakýsi tichý smutek visel ve vzduchu. Michael přerušil ticho, když řekl něco, co bylo zároveň vtipné i smutné. „Vždyť to bylo to nejhezčí chůze, kterou znám. Něco bezpečného a milého na tom je. Pevného.“ Laura přikývla, věděla, že to tak je. Ale přesto jí to připomnělo, jaký rozdíl je mezi tím, co lidé říkají, a tím, co skutečně cítí.

„Řekla: ‘Právě jsem o tom přemýšlela taky.’ A tak jsme šli dál.“ Vzdech, tichý smutek. „Škoda, že mě nezabila dřív. Někdy nám to klapalo.“ Michaelovo pískání, jemné a vysoké, znělo jako smutná píseň nějakého rozloučeného nástroje, jehož zvuk se rozpadal ve vzduchu.

Při té chvíli se vzpomínky, i když bolestné, mísily se s něčím těžko vyjádřitelným. Laura si uvědomovala, jaký rozdíl je mezi těmi, kdo se pohybují s elegancí, a těmi, kdo se cítí nešikovně ve vlastní kůži. „Někteří lidé nikdy nevypadají neohrabaně, cokoliv dělají. Všechno je tak přirozené, jakoby to pro ně bylo dané. Vypadá to jako kočka, která se protahuje – nenuceně, jako by byla sama sebou.“ Cítila, jak se ztrácí ve svých vlastních slovech, ale Michaelova pozornost ji držela v pohybu. Chtěla, aby rozuměl tomu, co říká, tomu těžkému, co si v sobě nesla. „Někdy jdeš po ulici, vidíš někoho, koho znáš, a víš, že tě pozdraví. Ale v momentě předtím, než tě vidí, začneš přemýšlet: ‘Co teď zkazím?’ Co když zastavím a podám mu ruku, když čeká, že jen mávnu? Jak to celé zkazím?“ A pak čekáš, jak se to všechno pokazí – a nakonec zjistíš, že to nikdy není tak hrozné, jak sis představoval.

Laura si byla vědoma toho, jak těžké je vyjádřit, co je uvnitř, jak těžké je mluvit o něčem tak jemném, jako jsou tyto pocity, a přitom se neztratit v tom, co člověk cítí k světu kolem sebe. „Ale lidé, co jsou přirozeně elegantní, ti tohle nezažívají,“ řekla, a sama nevěděla, proč to říká. „Myslím, že mají něco v sobě, co já nemám.“ Michael ji zklidnil tichou poznámkou, která jí připomněla, že ne všechno je tak zlé, jak se na první pohled zdá. „Přestaň se litovat,“ řekl jí a jeho hlas byl měkký, ale rozhodný.

Ačkoliv se jí jeho slova nelíbila, vrátily jí obraz její vlastní síly. Už dávno se naučila, že je lepší nepřipustit si lítost. „Nesetrvávám na věcech. Ani na lidech, ani na věcech. Nikdy to nebyl můj způsob. Naučila jsem se to brzo – je to k ničemu a hlavně je to ošklivé.“ Byla si jistá, že v tomhle se Michael nikdy neshodne, ale odpověděl s jistým smíchem. „To je ta naše rozdílnost. Co mám rád, toho se držím – celým tělem, pokud je to možné.“

Cestou dál, přistoupili k zídce, která lemovala jejich cestu. Michael ukázal směrem k ní: „Vidíš? To je ta břečťanová zeď. Není nijak zvláštní, že?“ Laura přikývla, všimla si, jak břečťan vypadá příliš ztuhlý, jako by nebyl součástí svého prostředí. Michael pokračoval: „Vidíš tu zeď? Stojí na okraji hřbitova. Možná už tady ani nebyla, když jsi tu byla naposledy.“ To je místo, kde se setkává smutek a život, říkala si, přestože všechno, co v těch místech bylo, se zdálo už dávno zapomenuto.

Byla to místnost, kde se snoubí minulost s přítomností, kde zůstáváme součástí něčeho většího, přestože jsme ztraceni. Co to vlastně znamená – ztratit něco nebo někoho, a přesto být stále součástí něčeho, co dává smysl?

Jaké to je - být mezi životом и смертью?

Lidé se často zoufale snaží najít někoho, s kým by mohli mluvit. Zpočátku to bývá jen pár slov, chvilkové sdílení, ale brzy se to změní v něco víc, něco, co ani nedokážeme definovat. My si povídáme, nebo hrajeme šachy – doufám, že hraješ – nebo čtu. Takové malé věci, Michaele, a jen na chvíli. Ale brzy se zase rozplývají, a kam odcházejí, to už nevím. Nepotřebují mě. Už nepotřebují nikoho, a to mi vyhovuje, protože většina z nich strávila život snažením se nebýt potřebnými.

„Tak jim dělám společnost na chvíli, těm mým přátelům. Občas jim říkám, že jsem starosta temného města, protože to slovo je alespoň známé, ale spíš to chápu jako to, že jsem noční světlo, lucerna na temné ulici.“

„Charon,“ řekl Michael. „Charon a mince na jazycích mrtvých.“

Pan Rebeck se usmál. „Kdybych to býval myslel takhle,“ řekl. „Ale Charon byl bůh, nebo polobůh. Já jsem muž.“ Zasmál se tiše. „Kdysi jsem byl lékárník.“

„Já byl učitel,“ řekl Michael. „Učil jsem historii. Měl jsem to velmi rád.“ Na chvíli ztichl, a potom, trochu neobratně, se zeptal: „Vidíš mě? Myslím, jsem viditelný?“

„Vidím tě,“ řekl pan Rebeck. „Vypadáš jako muž, ale nevrháš stín a já vidím slunce za tebou.“

„Jakýsi otisk muže,“ řekl Michael hořce.

„To nevadí,“ řekl pan Rebeck. „Za tři týdny nebo měsíc už nebudeš muset mít lidskou podobu.“

„Nechceš říct, že na to zapomenu?“ zeptal se Michael.

„Nechceš si na to vzpomenout.“

„Ne! Já chci!“ Michael vykřikl.

„Zůstanu,“ řekl Michael tiše. „Možná nebudu člověk, ale budu vypadat co nejvíc jako on.“

Pan Rebeck pokrčil rukou a mírně pokýval hlavou. „Říkal jsem, že to není tak odlišné od života.“ Zaváhal a pak se zeptal: „Řekni mi, Michaele, jak jsi zemřel?“

Otázka Michaela zarazila. „Promiňte?“

„Vypadáš velmi mladě,“ řekl pan Rebeck. „Zajímalo mě to.“

Michael se široce usmál. „Co třeba předčasná stáří?“

Pan Rebeck nic neřekl. „Měl jsem ženu,“ řekl Michael. „Měl jsem ženu.“

„Viděl jsem ji,“ řekl pan Rebeck. „Byla krásná žena.“

„Krásná,“ řekl Michael. Mlčel. „No?“

„No co? Moje krásná žena mě zabila. Otrávila mě, jako když do polévky přidáš sůl.“

Viděl šok na tváři pana Rebecka a užíval si to. Cítil se velmi lidský. Znovu se usmál na pana Rebecka. „Chtěl bych si zahrát šachy,“ řekl, „před západem slunce.“

...

Po nějakém čase se pan Rebeck rozhodl jít na další procházku, ale Michael se postavil proti. „Nechci chodit. Už jsme prošli všechny trávníky tohoto místa. Kde chodíme, tam se následně objeví holá země. Jako kobylky.“

„Ale to se ti líbí. Říkal jsi to.“

Michael se soustředil na záměr vytvářet úšklebek, což ho potěšilo. „Ano, líbí. Ale nelíbí se mi, jak tě to unavuje.“

„Ale já se neunavuji,“ řekl pan Rebeck.

„A to mě trápí. Nemohu se unavit, a pozorovat, jak dýcháš, jako bys pil vzduch, mi vadí. Takže nepůjdeme nikam.“

...

Michael cítil, že ztrácí spojení se svým tělem. Poslední tři dny byly takové, že když se pokusil chodit nebo se usmát, musel si přesně pamatovat, jak to dělá, jinak zůstal stát, úplně mimo kontakt s tělem. Cítil se jako kapka vědomí visící ve vzduchu, což ho děsilo.

„Nemohu si vzpomenout na Swinburna,“ řekl Michael.

„Ještě před chvílí ti připomněl nějakou báseň,“ řekl pan Rebeck. „Ale to nic neznamená. Existuje hodně věcí, které jsem nečetl.“

...

Tento fragment příběhu nás vede k úvahám o lidském vědomí, smrti a zapomínání. Protagonista, Michael, se nachází v mezistavu mezi životem a smrtí, kde každodenní činnosti, jako je hraní šachů nebo vzpomínání na minulost, stávají čím dál obtížnějšími. Jaká je skutečná podstata lidské existence, když je člověk oddělen od svého těla, od světa, který už není jeho? Jakým způsobem se vyrovnáváme se ztrátou smyslu a identity, když už není možné cítit vlastní stín, když už nemůžeme vzpomínat na detaily, které nás dříve definovaly? Tato situace je na pozadí hlubokého zkoumání vztahu mezi tělem a duší, mezi vědomím a zapomínáním. Jak člověk čelí nevyhnutelnosti ztráty toho, co kdysi považoval za své?