Jak Costa Rica vyvinula svou klimatickou politiku a přijala mechanismus AIJ

Costa Rica byla mezi prvními rozvojovými zeměmi, které se zapojily do mezinárodních iniciativ zaměřených na klimatické změny. Před rokem 1995 existovala v zemi neformální skupina poradců pro klimatické změny, kteří občas jednali s prezidentkou Figueresovou. Tento počáteční krok byl považován za přechodné období, které připravilo půdu pro širší a konkrétní kroky, jež následovaly po konferenci v Berlíně v roce 1995. Zatímco mnoho rozvojových zemí projevilo obavy a váhání ohledně nových mezinárodních mechanismů pro snížení emisí, Costa Rica se rozhodla hrát aktivní roli, což jí vyneslo mezinárodní uznání.

V tomto kontextu se Costa Rica stala lídrem mezi rozvojovými zeměmi a akceptovala několik projektů hned po konferenci v Berlíně. Klíčovým faktorem byl silný politický konsenzus uvnitř země. V roce 1995, krátce po konferenci COP1, Costa Rica zřídila Úřad pro společnou implementaci (OCIC), jehož cílem bylo koordinovat projekty a zajišťovat transparentnost při jejich provádění. Tento krok byl v souladu s postojem bývalého ministra životního prostředí Álvara Umañi, který v Berlíně prohlásil, že Střední Amerika chce sloužit jako „laboratoř“, kde se ukáže, že společná implementace může přinést jak environmentální, tak ekonomické a sociální přínosy.

Přijetí AIJ projektů umožnilo Costa Rice nejen zlepšit své environmentální politiky, ale i získat financování na rozvojové projekty. S pomocí mezinárodních finančních toků, které byly součástí tohoto mechanismu, Costa Rica začala implementovat projekty zaměřené především na lesnictví, což odpovídalo prioritám země v oblasti ochrany přírody. Důraz na ochranu lesů jako nástroje pro zachycování emisí oxidu uhličitého byl jedním z hlavních pilířů politiky země v oblasti změny klimatu.

Jedním z klíčových faktorů, který odlišoval Costa Riku od jiných rozvojových zemí, byla stabilní politická situace, transparentnost volebního procesu a fungující právní stát. To umožnilo zemi přijímat financování z mechanismu AIJ bez obav z politických nebo právních problémů, které by mohly vzniknout v jiných státech. Zatímco některé země, jako například Čína, se rozhodly projektům AIJ vyhnout z ideologických důvodů nebo kvůli obavám o suverenitu, Costa Rica se rozhodla využít tuto příležitost k posílení svého postavení na mezinárodní scéně.

V roce 1995 byla na světě pouze malá skupina odborníků a mladých profesionálů, kteří se podíleli na implementaci těchto projektů. Většina z nich byla nadšená a věřila, že se jim podaří vytvořit vzor pro ostatní rozvojové země. Tento optimismus byl klíčovým faktorem, který umožnil rychlý rozvoj systému. Vztahy mezi politiky, odborníky a neformálními skupinami byly v té době velmi uvolněné, což umožnilo flexibilitu a efektivitu v procesu implementace. Všichni cítili, že mají možnost „udělat něco nového“ a že právě během čtyřletého volebního období prezidentky Figueresové by mohli dosáhnout konkrétních výsledků.

Během pilotní fáze se Costa Rica zaměřila především na projekty v oblasti lesnictví, což bylo v souladu s jejími environmentálními prioritami. Z analýzy těchto projektů vyplývá, že rozvojové země, jako je Costa Rica, měly možnost vybrat si konkrétní typy projektů na základě jejich vlastních potřeb a priorit, což jim umožnilo maximálně využít příležitosti, které jim byly nabídnuty. Systém AIJ tedy nejen podporoval snížení emisí, ale také přispíval k rozvoji lokálních ekonomik a ochraně přírodních zdrojů.

Pokud jde o samotnou implementaci, OCIC sice fungovalo s malým týmem, ale efektivně koordinovalo projekty, přičemž využívalo zkušeností svých pracovníků a zajišťovalo vysokou úroveň profesionality, kterou mezinárodní partneři ocenili. I přes relativně malý rozpočet a personál byla Costa Rica schopna realizovat celkem patnáct projektů, z nichž většina se zaměřila na zalesňování a ochranu lesů. Tento úspěch ukázal nejen schopnost Costa Riky implementovat mezinárodní projekty, ale i její roli jako lídra v oblasti klimatických změn v regionu.

Pro rozvojovou zemi, jako je Costa Rica, byl tento přístup významným krokem vpřed. Zatímco mnoho jiných zemí bylo v 90. letech skeptických, Costa Rica nejen že přijala nové mezinárodní mechanismy, ale dokázala využít příležitosti, které jim byly nabídnuty. Její příklad ukázal, že rozvojové země mohou hrát aktivní roli v globálních klimatických iniciativách a že i malé státy mohou mít zásadní vliv na globální environmentální politiku.

Jak Costa Rica stala lídrem v klimatických opatřeních?

Jedním z největších paradoxů klimatické politiky je rozdíl mezi tím, jak různé země přistupují k otázce emisí skleníkových plynů. I když většina vyspělých zemí přiznala, že mají historickou odpovědnost za první vlnu emisí, snaha o jejich snižování je často spíše symbolická než efektivní. Tato nejednotnost je patrná nejen v mezinárodních dokumentech, ale i ve skutečných politických rozhodnutích, která by měla zamezit dalšímu zhoršování situace. V tomto kontextu je zajímavé a zároveň inspirující, jak se malé, na první pohled nevýznamné země dokážou postavit do čela klimatických iniciativ.

Costa Rica je příkladem takovéto země. Tato malá středoevropská země, rozkládající se mezi Nikaraguou a Panamou, se stala lídrem v oblasti ochrany životního prostředí a snižování emisí skleníkových plynů. S pouhými pěti miliony obyvatel a rozlohou srovnatelnou se západní Virginií, Costa Rica přesto hostí neuvěřitelných 5 % globální biodiverzity. Navíc se může pochlubit stabilní demokracií, která se udržuje již více než sto let, což jí umožnilo vypracovat a implementovat ambiciózní politiku zaměřenou na ochranu přírody.

V 80. letech, kdy mnohé rozvinuté země začaly diskutovat o změnách v přístupu k ochraně životního prostředí, Costa Rica se rozhodla postupně měnit svou politiku a zaměřit se na udržitelnost. Od konce 90. let začala aktivně chránit své lesy, což vedlo k přechodu z netečné země s vysokou mírou odlesňování na zemi s kladnou bilancí zalesňování. V roce 1996 byla v Costa Rice spuštěna celostátní politika financování ochrany lesů, známá jako „program plateb za environmentální služby“, která se stala prvním dlouhodobým programem na světě zaměřeným na zajištění ochrany tropických lesů.

V roce 2007, na mezinárodním setkání Environmentálního programu OSN (UNEP), ministr životního prostředí Costa Ricy oznámil ambiciózní závazek k dosažení „mírnosti s přírodou“ a stání se „uhlíkově neutrální“. Tento cíl se stal součástí celosvětové diskuse a v roce 2015 byla předložena konkrétní iniciativa pro stanovení cílů ke snížení emisí, s cílem dosáhnout nulových čistých emisí do roku 2085. V roce 2019 pak Costa Rica, prostřednictvím vysoce motivovaných státních plánovačů, přišla s cílem úplně dekarbonizovat ekonomiku do roku 2050.

I když se na mezinárodní scéně nachází mnoho zemí, které se k těmto závazkům připojily, Costa Rica je příkladem země, která nejen vypracovala ambiciózní plány, ale také začala implementovat konkrétní opatření. Tato země je v současnosti hodnocena jako „téměř dostatečná“ při splnění cílů Pařížské dohody, což ji řadí mezi pouhé čtyři země na světě, které se mohou pochlubit tímto statusem.

Co tedy znamená příběh Costa Ricy pro ostatní země, které se stále nacházejí v počátečních fázích klimatických změn? Je důležité si uvědomit, že tento příklad ukazuje, že i malá země, pokud se rozhodne a vytvoří správné podmínky pro politické i ekonomické kroky, může hrát klíčovou roli v globální klimatické strategii. To, co činí Costa Riku výjimečnou, není pouze její závazek k dekarbonizaci, ale také to, že její politické rozhodnutí vychází z dlouhodobé vize, která zohledňuje environmentální, sociální i ekonomické faktory. Zároveň ukazuje na důležitost politické stability a veřejné podpory pro dosažení těchto ambiciózních cílů.