Jak měřit produktivitu veřejných služeb a jejich vliv na ekonomiku?

Veřejné služby představují nezbytnou složku ekonomické infrastruktury, přesto je jejich měření z hlediska produktivity značně komplikované. Zatímco ekonomické výzkumy často spojují investice do vzdělání s růstem a produktivitou, méně pozornosti je věnováno přímo produktivitě veřejných služeb jako takových. Hodnota lidského kapitálu tvoří podstatnou část národního bohatství, přičemž se stále více zkoumá i zdravotní stav populace jako součást těchto statistik, zejména po zkušenostech s pandemií. Měření kvality a efektivity veřejných služeb je však náročné, protože často nelze jednoduše oddělit výstupy služeb od jejich výsledků.

Příkladem posunu v tomto směru je Atkinsonova revize z roku 2005 ve Velké Británii, která zdůraznila potřebu zohlednit zlepšení kvality při měření produktivity veřejného sektoru. Před tím byla produktivita některých veřejných služeb často stanovována na základě vstupních nákladů, což vedlo k nulovým či nízkým hodnotám produktivity. Výzvou je zejména oblast služeb jako obrana nebo justice, kde je obtížné najít objektivní metodu měření produktivity, i když i zde dochází k významným technologickým změnám, například digitalizaci soudních záznamů nebo využití umělé inteligence při zpracování právních dokumentů.

Diskuse kolem zahrnutí vládních výdajů do hrubého domácího produktu (HDP) odráží širší dilema o tom, jak hodnotit veřejné služby. Simon Kuznets označil některé výdaje vlády za „lítostivé nezbytnosti“, které nejsou přímo produktivní, ale bez nichž ekonomika nemůže fungovat. S rostoucí složitostí ekonomiky a společnosti se ale očekává, že potřeba těchto kolektivních služeb a infrastruktury poroste. To zahrnuje i moderní veřejnou digitální infrastrukturu, která se buduje formou otevřených standardů a dat, jež nejsou přímo požadovány, ale mají významný odvozený ekonomický dopad.

Veřejné služby jako zdravotnictví a vzdělání jsou v některých zemích upravovány o kvalitu, což je důležité, protože tyto služby bývají nákladově náročné a práce v nich je obtížně zautomatizovatelná. Fenomén „Baumolovy nemoci“ ukazuje, jak se náklady na práce náročné na lidskou práci zvyšují rychleji než v jiných sektorech. Zdravotnictví zaznamenalo obrovský technický pokrok, zároveň ale i výrazný nárůst poptávky způsobený demografickými změnami a rozšířením možností léčby. Výsledky zdravotních služeb však závisí také na faktorech mimo samotnou produkci zdravotních služeb, jako je kvalita ovzduší nebo příjem domácnosti. Ve státem financovaném zdravotnictví bývá důraz často kladen na snižování nákladů spíše než na investice do rozvoje lidského kapitálu, což může omezovat produktivitu.

Klíčovou nevyřešenou otázkou zůstává, jak kolektivní služby a infrastruktura, veřejná i soukromá, ovlivňují produktivitu zbytku ekonomiky. Tradiční metody měření produktivity, založené na individuálních výkonech firem či odvětví, neumějí zachytit efekt tzv. spilloverů (pozitivních externích vlivů) nebo dynamickou povahu ekonomiky s rostoucími výnosy z rozsahu. Přesto právě tyto faktory hrají zásadní roli v dlouhodobých trendech produktivity. Stárnoucí infrastruktura v ekonomikách OECD a rostoucí koncentrace trhu mohou být součástí vysvětlení produktivity stagnace.

Významný prvek v dynamice produktivity představuje čas. Procesní inovace často spočívají v úsporách času – ať už šlo o zrychlení výroby, dopravy, logistiky, nebo lékařských výkonů. Čas je přitom neprodloužitelný a musí být zcela využit, což odlišuje jeho roli od finančních zdrojů. Proto je navrženo měřit produktivitu nejen v peněžních jednotkách, ale i v poměru času a příjmu, což reflektuje jak pracovní, tak i spotřebitelský aspekt ekonomické činnosti. Digitální technologie výrazně mění, jak lidé čas využívají – i když je mnoho digitálních služeb zdarma, spotřebovávají pozornost a čas, což má svůj ekonomický dopad.

Měření produktivity tedy vyžaduje komplexní přístup, který zahrne nejen kvantitativní vstupy a výstupy, ale i kvalitu služeb, časové náklady, externí efekty a dynamickou povahu ekonomiky. Teprve tak lze plně porozumět skutečné hodnotě veřejných služeb a jejich vlivu na celkový ekonomický výkon a blahobyt společnosti.

Jak vznikají globální výrobní řetězce a jaký je jejich význam pro moderní ekonomiku?

Globální výrobní řetězce představují zásadní proměnu tradičního pojetí výroby, kdy se celý proces rozděluje do mnoha specializovaných úkolů realizovaných různými subjekty po celém světě. Tento fenomén, známý také jako globální produkční sítě, zásadně mění vnímání hranic firem a podoby ekonomické přidané hodnoty. Není to pouze lineární tok výroby od suroviny po finální produkt, ale spíše komplexní síť vzájemně propojených aktivit, zahrnující výzkum a vývoj, design, výrobu, logistiku, marketing, distribuci i následný servis.

Firmy se rozhodují, které části výroby budou provádět interně a které naopak outsourcovat. Toto rozhodnutí je ovlivněno jejich schopnostmi, náklady, ale i dostupností technologií a geografickými faktory. Digitální technologie a pokrok v komunikaci umožnily výrazné snížení transakčních a koordinačních nákladů, což urychlilo proces „rozvazování“ a „znovuspojení“ výrobních fází. Zatímco dříve dominovala integrovaná výroba pod jednou střechou, dnes je běžné, že firmy soustředí své úsilí na vysoce hodnotné části procesu, jako jsou výzkum, design a značka, a méně hodnotné části výroby přenechávají smluvním partnerům – například výrobním závodům v zemích s nižšími náklady.

Příkladem může být model „factoryless goods producers“ (FGPs), tedy firem, které nevlastní výrobní závody, ale soustředí se na návrh a marketing výrobků, zatímco samotnou výrobu realizují smluvní výrobci. Tito FGPs si udržují vyšší produktivitu a mzdy, protože jejich hodnota spočívá v intangibilních aktivech, jako jsou patenty, výzkum, značka nebo organizační know-how, a kontraktují výrobní fáze s nižší přidanou hodnotou. Blízká spolupráce s výrobci je přitom nutná k zajištění kvality a splnění přesných specifikací.

Digitální platformy jako xometry.com či fictiv.com představují novou vlnu v oblasti výroby na zakázku, kdy prostřednictvím internetu dochází k rychlému a efektivnímu propojení firem požadujících výrobu s rozsáhlými sítěmi smluvních partnerů. To ještě více usnadňuje flexibilitu a rychlost v globálním výrobním prostředí.

Tento přechod od tradiční integrované výroby k modelům založeným na outsourcingu, servitizaci a „factoryless“ produkci zásadně mění ekonomickou realitu. Přestává být smysluplné oddělovat výrobu a služby jako dva samostatné sektory, protože hranice mezi nimi jsou rozostřené. Tento vývoj má zásadní dopady nejen na firemní strategie, ale i na národní statistiky, měření produktivity, zaměstnanosti a obchodních toků.

Je důležité chápat, že tyto změny jsou úzce spjaty s technologickým pokrokem a globalizací, ale zároveň mohou být ovlivněny geopolitickými faktory, které mohou tyto globální řetězce narušit či přesměrovat. Analýza těchto procesů vyžaduje integraci dat o intangibilních aktivech, přesné sledování mezinárodních obchodních vztahů a nové přístupy k vyhodnocování přidané hodnoty.

Pro komplexní pochopení moderní výroby je nutné vnímat ji jako dynamický a mnohovrstevnatý proces, kde je hodnota vytvářena nejen fyzickým zpracováním materiálů, ale také intelektuálními a organizačními kapacitami, které umožňují inovace, efektivní řízení a rychlou adaptaci na změny trhu.

Jak se mění hranice ekonomických klasifikací v digitální době?

Rozlišování mezi kategoriemi v ekonomické statistice nikdy nebylo tak jasné, jak se na první pohled může zdát, a v dnešní době se tyto hranice stále více rozmazávají. Například rozdíl mezi meziprodukty a kapitálovými investicemi se stává nejednoznačným, zejména s přechodem firem na cloud computing, kde rozsáhlý leasing zpochybňuje tradiční klasifikace. Firmy, které neprovádějí výrobu, se někdy zařazují mezi výrobce, jindy mezi velkoobchodníky, a statistické úřady se snaží tyto firmy přehodnocovat, i když správné řešení není zcela zřejmé. Digitální do-it-yourself aktivity, jako je open-source produkce, dále rozostřují hranice produkce a ukazují, že stávající analytické rámce začínají ztrácet svou vypovídací schopnost v měnícím se světě.

Zásadní problém představují zastaralé klasifikační systémy odvětví a profesí, které se od 40. let minulého století příliš nezměnily a stále upřednostňují podrobné členění výroby před službami. Tento rozdíl však postupně ztrácí smysl, protože moderní výroba zahrnuje i rozsáhlé servisní činnosti, které často představují hlavní přidanou hodnotu. Klasifikace profesí zaostávají za dynamikou pracovního trhu, na kterém se prosazují umělá inteligence a další digitální nástroje. Lepší pochopení přináší přístup založený na úkolech, přičemž výzkum využívá stále častěji nových metod sběru dat, jako je web scraping nebo analýza online pracovních nabídek, a třídí činnosti podle vzorců z dat. Přesto však oficiální statistiky trvají na stávajících kategoriích, aby zajistily kontinuitu datových řad, což brání vytvoření přesnějšího obrazu o vývoji ekonomiky.

Dalším složitým tématem je sběr dat na podnárodní úrovni, který je zásadní pro pochopení rozdílů v ekonomickém vývoji různých regionů. Zatímco některé země, například Velká Británie, zaznamenávají zlepšení v dostupnosti prostorově podrobných dat, administrativní hranice často neodpovídají skutečné ekonomické geografii. Ekonomická aktivita se totiž soustřeďuje do městských aglomerací a prosperujících oblastí, zatímco některé regiony, například menší města či venkov, zaostávají. Ekonomické toky se navíc mění s rozvojem dopravních a komunikačních sítí. Tradiční metody sběru dat jsou však při požadavku na vyšší prostorové rozlišení nákladné a komplikované. Přitom existují nové, slibné zdroje dat, jako jsou satelitní snímky, transakční data z finančních služeb nebo data o mobilitě z telekomunikačních sítí, které však zatím nejsou systematicky využívány ve statistické praxi.

Alternativním rámcem pro zachycení změn v ekonomice může být účetnictví času, které místo peněžních toků sleduje, jak je využíván konečný zdroj – čas. Tento přístup umožňuje lépe pochopit jak výrobu, tak spotřebu v digitální ekonomice, kde technologické inovace často vedou k úspoře času při výrobě i spotřebě. Produktivita je totiž nejen vyšší produkcí na hodinu práce, ale i snížením času potřebného k výrobě jednotky produktu. Inovace rovněž zvyšují kvalitu času stráveného volnočasovými aktivitami, ať už jde o lepší zdravotní péči, nebo zábavu prostřednictvím digitálních médií. Ekonomové tradičně věnovali času méně pozornosti, přestože jde o zdroj omezený a základní. K pochopení současné ekonomiky je proto důležité zvažovat, jak jsou čas a úkoly organizovány, protože to ovlivňuje nejen produktivitu, ale i kvalitu života.

Statistiky a klasifikace, které neodrážejí změny v ekonomickém chování a struktuře, ztrácejí na relevanci. Nutnost aktualizace těchto rámců je nevyhnutelná, aby bylo možné přesněji sledovat, analyzovat a podporovat vývoj v době digitalizace a globalizace. Ekonomická geografie a časové využití představují dva klíčové pohledy, které doplňují tradiční ekonomické ukazatele a umožňují hlubší pochopení dynamiky současné ekonomiky.

Je zásadní si uvědomit, že ekonomické změny jsou neoddělitelně spojeny s měnícími se prostorovými a časovými podmínkami, které musí reflektovat i naše statistické a analytické nástroje. Moderní ekonomické chápání vyžaduje integraci nových zdrojů dat a přístupů, které zachytí komplexitu a rychlost transformace, jež digitální technologie přinášejí. Pouze tak lze efektivně navrhovat politiky a strategie, které odpovídají skutečné povaze současné ekonomiky.