Co je alt-right a jakým způsobem kombinuje rasismus, patriarchát a xenofobii vůči imigrantům?

Alt-right představuje komplexní a nejednoznačný politický fenomén, jehož kořeny sahají do hlubších společenských a filozofických struktur současnosti. Jde o hnutí, které se díky internetu rozšířilo zejména mezi střední třídou bílých mladých lidí v západních zemích. Jeho síla spočívá v neotřelém spojení radikálních ideologií s masovou mediální přítomností, která zahrnuje hyperbolické, často agresivní a emotivně nabité sdělení. Alt-right dokáže skloubit filozofické inspirace od myslitelů jako Nietzsche, Heidegger či evropský identitářský proud de Benoista, a zároveň těžit z populistických forem zábavy a diskuzí, čímž vzniká hybridní prostor mezi teorií, ideologií a aktivismem.

Centrálním tématem alt-right je konstruování identity, která se definuje skrze opozici vůči "jiným". Toto "my" bývá prezentováno jako "bílí muži Západu", kteří vnímají sebe sama jako ohrožené elitou liberální společnosti, feminismem a imigranty. Patří sem také rozsáhlá kritika feminismu, které alt-right částečně staví proti tzv. "trad wives" – ženám, které se vracejí k tradičním patriarchálním rolím, jako odpovědi na současné genderové změny a emancipační hnutí.

Rasismus alt-right není jen explicitní nenávist vůči menšinám, ale zahrnuje i komplexní fenomény jako je bílý fetšismus, tedy idealizace a posilování bílého etnického prostoru, který má být zachován a chráněn před "cizími" prvky. Propojení s islamofobií odhaluje další vrstvu disembodimentu – odcizení a odlidštění těch, kteří jsou vnímáni jako nepřátelé civilizace. Tento proces vytváří nepřátelské "jiné", které mají být odmítnuty, vyloučeny nebo vyhnány.

Význam alt-right spočívá nejen v jeho nárůstu, ale v jeho schopnosti adaptovat se na moderní komunikační prostředí a propojit tradiční formy extremismu s novými mediálními formáty a populární kulturou. Tak vzniká politický fenomén, který nejenže reflektuje nespokojenost s globálními socioekonomickými změnami, ale zároveň produkuje nové formy kolektivních identit a vylučování.

Jak kapitalismus a vlastnictví souvisejí s individuální svobodou?

Teorie, která spočívá na individuálním zájmu a vlastnictví, považuje utilitarismus za základní princip života. Podle této teorie je štěstí chápáno jako prožívání potěšení a absence bolesti. Příjemné zážitky jsou tedy jediným účelem, který je v životě žádoucí, a to jak přímo, tak i prostřednictvím prostředků, které k nim vedou. V této filozofii je vlastnictví individuálním právem každého jednotlivce. Vlastní schopnosti a to, co se jednotlivci podaří získat díky jejich využití, jsou považovány za soukromý majetek. Tento majetek, ať už jde o hmotné věci, nebo jiné formy vlastnictví, je inherentně spojený s potěšením a individuální svobodou. Svoboda je definována jako nezávislost na jiných, což znamená, že jedinec je svobodný, pokud má právo vlastnit a používat svůj soukromý majetek.

Student, který investuje do svého vzdělání, není svázán hypotečními splátkami ani platbami za auto, ale jeho život není považován za skutečnou svobodu, protože nemá žádný hmotný majetek. Svoboda je zde tedy podmíněná majetkem a schopností vlastnit věci, které nám dávají nezávislost. Tento pohled na svobodu je však paradoxní, protože student, který dluží na studentských půjčkách, vlastně není svobodný, protože je zavázán těmito dluhy. Veřejné univerzity a federální programy, které se snaží zmírnit tento dluh, nejsou vnímány jako zvýšení svobody jednotlivce prostřednictvím společného vlastnictví, ale spíše jako omezování svobody bohatých prostřednictvím vyšších daní, které jsou použity na financování studentských půjček.

V tomto pohledu na svobodu lze nahlédnout na marxistickou kritiku kapitalismu, který spočívá na soukromém vlastnictví a koncentraci bohatství v rukou několika jednotlivců. Marx viděl kapitalismus jako systém, který vede k odcizení práce a přírody, kdy lidé prodávají svou práci, aby získali prostředky k obživě, což je nutí objektivizovat svou práci a přírodu. Tento systém vede k odcizení a alienaci, což je v kontrastu s ideálem svobody, který je spojený s emancipací od soukromého vlastnictví a odcizení práce. Marxova vize svobody zahrnovala odstranění soukromého vlastnictví a usilování o rovnost mezi jednotlivci.

Zatímco kritika kapitalismu a jeho vliv na individuální svobodu může být rozdělena na několik filozofických směrů, jedno je jisté – soukromé vlastnictví a jeho centralizace v rukou několika jednotlivců vede k systematické nerovnosti, která omezuje svobodu většiny. Marx a Macpherson se shodují na tom, že skutečná svoboda je dosažitelná pouze tehdy, když se odstraní nespravedlnosti spojené s vlastnictvím a využíváním majetku. V tomto smyslu je nejen otázka vlastnictví, ale i otázka toho, jak je tento majetek sdílen, naprosto klíčová pro pochopení, co skutečně znamená svoboda v moderním kapitalistickém světě.

Jak politika vyloučení formuje liberalismus: Identita, individualismus a mocenské struktury

Liberalismus, založený na individualismu, se často profiluje jako ideologie, která tvrdí, že každý jedinec by měl mít právo na sebeurčení a svobodu, včetně rozhodování o vlastním těle. Tento předpoklad, že individuum by mělo mít přístup k neomezené osobní svobodě, se však v praxi ukazuje jako komplexní a často protichůdný. Příkladem takového napětí je otázka potratů, která odráží složitost vztahu mezi individuálními právy a kolektivními normami. Zatímco touha ženy po právu na rozhodování o svém těle je nepopiratelná, tato svoboda je zároveň regulována politickými a kulturními normami, které nejsou vždy ve prospěch žen. Ačkoliv tato regulace není otevřeným útokem na svobodu, její existence není ničím jiným než skrytým vyloučením jedinců z plného výkonu práv, které liberalismus deklaruje jako základní.

McLaren v tomto ohledu varuje, že v rámci multiculturalismu, jak je praktikován v západních demokraciích, dochází k nebezpečnému zapomínání na historii konfliktů a antagonismů, které tvoří základ kulturní identity. Multikulturalismus často přehlíží tyto konflikty a místo toho je prezentován jako bezkonfliktní oslava kulturní rozmanitosti. Takový přístup však zamlžuje skutečné sociální a historické problémy, které vedou k vylučování určitých skupin. Zároveň se tím ospravedlňuje politický liberalismus, který oslavuje kulturní rozmanitost a zároveň zcela ignoruje struktury, které tuto rozmanitost produkovaly – tedy vykořisťování, kolonialismus, a další formy útlaku.

Podobně, i když se multikulturalismus zdá být nástrojem pro oslavu kulturní identity a diverzity, v praxi se často stává nástrojem pro utvrzení nerovnosti a posílení individualistické politiky. Jak naznačují Kamat a Matthew, slavnostní oslava kulturních symbolů, jako je hinduistická ikonografie v USA, může v některých případech sloužit jako "neškodná" tvář politiky, která potlačuje muslimské menšiny v Indii. Tímto způsobem se vytváří paradoxní situace, kdy se jednotlivci a skupiny, které se zdánlivě hlásí k oslavě diverzity, ve skutečnosti podílejí na politických strategiích, které marginalizují jiné kulturní a náboženské skupiny.

Bourdieu a Wacquant upozorňují na to, že debata o multikulturalismu v USA, byť se jeví jako oslava kulturní rozmanitosti, ve skutečnosti skrývá rostoucí nerovnosti a sociální krize, zejména v kontextu černochů a vykořisťovaných tříd. Tento záměrný klam, že multikulturalismus je pouze otázkou kulturního uznání, neřeší strukturální problémy, které vedou k těmto nerovnostem. Multikulturalismus se tedy stává ideologickým nástrojem, který zamlžuje pravou povahu systému, v němž kultura a identita hrají roli v posilování privilegovaných pozic a marginalizaci menšin.

Identita v tomto rámci není pouze osobní záležitostí; je součástí širšího politického a kulturního kontextu, který formuje život jednotlivce. Mnohé identity, přestože jsou prezentovány jako osobní svobodné volby, jsou ve skutečnosti produktem širších kulturních a sociálních sil, které je formují. Proto liberalismus, který zdůrazňuje osobní svobodu, zároveň poskytuje prostor pro identitární politiky, které často ignorují nebo zamlčují tyto širší sociální struktury. Je důležité si uvědomit, že identita, jak ji chápe liberalismus, je vždy v napětí s realitou historických a kulturních sil, které ji definují.

Politika vyloučení, kterou liberalismus často nevědomky podporuje, tedy spočívá v tom, že identita, která je v rámci systému oslavována, zároveň slouží jako nástroj pro zachování nerovnosti. Přestože liberalismus deklaruje rovnost, jeho praxe v mnoha případech přispívá k posilování hierarchických struktur a zachovávání stávajících mocenských vztahů. Tato dynamika je klíčová pro pochopení toho, jak funguje politika identit, která na první pohled vypadá jako oslava rozmanitosti, ale ve skutečnosti pouze zakrývá hlubší problémy, jako je systémová nerovnost a marginalizace.

Jak Alt-right ženy rekonstruují patriarchát a odmítají feminismus?

Ženy Alt-right, označované jako „trad wives“ a „cad girls“ (například Lauren Southern), představují ženskou tvář této ideologie, která usiluje o návrat k tradičním genderovým rolím, zejména v domácnosti, na univerzitních kampusech a veřejném prostoru, které feministky dlouhodobě obsazují svými protesty. Feministické vědkyně kritizují umělé rozdělení světa na sféru práce (produkce) a péče (reprodukce), jež kapitalisticko-patriarchální systém využívá k tomu, aby péči – emocionální a převážně ženskou činnost – vyčlenil z oblasti uznávané společenské práce. „Trad wives“ proto slouží k obnově „přirozeného“ řádu, kdy žena vystupuje jako submisivní, milá hospodyně a matka, kterou reprezentují blogy, podcasty a videa šířená na sociálních sítích. Tato ženská angažovanost však není vnímána jako subverze, ale naopak jako služba patriarchálnímu systému – nástroj k upevnění mužské dominance v sexuální ekonomii společnosti.

Ve feministické teorii je tělo nejen nositelem subjektivity, ale i hlavním bojištěm politických a sociálních konfliktů. Výraz „doing gender“ podle Butlerové znamená, že gender není vrozený, ale výkon stylizovaných gest, chování a oblečení, které společnost očekává. Proto je kontrola nad tělem zásadním bodem odporu i podřízení – boj za možnost vlastnit své tělo a rozhodovat o své sexualitě a reprodukci představuje snahu o vytvoření alternativních ztělesnění žen. V tomto smyslu jsou „trad wives“ a „cad girls“ rozporuplnou kategorií – na jedné straně splňují stereotypní očekávání jemnosti, štíhlosti a mateřství, na straně druhé se stávají aktivními mediálními aktérkami, blogerkami, řečnicemi a komentátorkami, které využívají nástroje digitální kultury k šíření toxické bílé mužské nadvlády. Toto „disembodiment“, tedy rozpojení ženské osoby od její subjektivity, znamená, že se ženy Alt-right stávají pouze nástroji patriarchálního systému, který maskuje svou moc tvrzením, že ženy nejsou méněcenné, pouze odlišné – dobré v péči, zatímco muži ve stavbě civilizace.