Co je chronický zánět a granulomatózní zánět?

Chronický zánět představuje dlouhotrvající proces, trvající měsíce až roky, během něhož dochází současně k destrukci tkáně a jejímu zánětlivému postižení. Nejčastěji vychází z akutního zánětu, kdy přetrvává mírná, ale stálá stimulace prozánětlivými cytokiny, které produkují například virulentní patogeny jako Mycobacterium tuberculosis, Treponema pallidum, různé houby nebo autoimunitní choroby typu revmatoidní artritidy či systémového lupus erythematosus. Další příčinou může být dlouhodobá expozice toxickým látkám, například inhalace křemíku vedoucí k silikóze. Chronický zánět je charakterizován proliferací buněk, včetně fibroblastů, endoteliálních buněk a parenchymových buněk, spolu s infiltrací lymfocytů, plazmatických buněk a makrofágů. V procesu hojení vznikají granulační tkáň, fibróza a jizvení, které mají klíčovou roli při uzavírání chronických abscesů, sinusů, píštělí a slizničních vředů, avšak mohou způsobit i patologické změny jako srůsty či ztluštění tkání s funkcí omezujícími orgánové poruchy – příkladem je stenóza střev u Crohnovy choroby.

Chronický nespecifický zánět zahrnuje také zvláštní formy, jako jsou zánětlivé polypy, vznikající dlouhodobou hyperplazií epitelu, žlázek a granulační tkáně v dutých orgánech, nebo zánětlivé pseudotumory, které jsou tumorům podobné masy vznikající z chronické zánětlivé hyperplazie a složené z granulační a fibrotické tkáně, zánětlivých buněk a hyperplastického parenchymu. Diagnosticky je někdy obtížné tyto pseudotumory odlišit od maligních nádorů bez podrobné histopatologické analýzy.

Granulomatózní zánět je zvláštním typem chronického zánětu, jehož charakteristickým rysem je tvorba granulomů – uzlovitých ložisek s omezenou infiltrací a proliferací makrofágů. Tyto granulomy vznikají jako projev zpožděné hypersenzitivity, kdy makrofágy a epiteloidní buňky reagují na přetrvávající antigeny, které nejsou dostatečně degradovatelné. Mezi buňky granulomu patří makrofágy, epiteloidní buňky a mnohonukleární obří buňky. Různé typy granulomů mají důležitou patologickou diagnostickou hodnotu.

Příčiny granulomatózního zánětu zahrnují infekční agens, jako jsou bakterie způsobující tuberkulózu a lepru, spirochety (např. Treponema pallidum vyvolávající syfilis), různé houby (kandidóza, histoplazmóza) a parazity (schistosomóza, filarióza). Dále sem patří reakce na endogenní cizí látky, například krystaly kyseliny močové v dně, a exogenní látky jako chirurgické stehy, prach, dřevěné třísky či minerální oleje. Specifickým typem je sarkoidóza, jejíž příčina není známá, charakterizovaná tvorbou nekrózy neobsahujících epiteloidních granulomů.

Histogeneze granulomu vychází z typu IV hypersenzitivity, kdy imunitní systém chrání organismus před nepoddajnými antigeny. Makrofágy prezentují antigeny CD4+ T lymfocytům, které se aktivují a uvolňují lymfokiny, stimulující makrofágy k lepší fagocytóze a bakteriální aktivitě. Makrofágy se mění v epiteloidní buňky s nižší fagocytární aktivitou, přičemž jejich fúzí vznikají mnohojaderné obří buňky. Tyto buňky produkují sekreční látky, jež pomáhají likvidovat patogeny nebo cizorodé částice.

Struktura granulomu je tvořena především epiteloidními buňkami, které jsou modifikovanými makrofágy s protáhlým tvarem, a jsou doprovázeny fibroblasty, lymfocyty a v některých případech i oblastmi nekrózy (zejména v tuberkulózním granulomu). Význam granulomatózního zánětu spočívá v jeho schopnosti izolovat a omezit šíření infekce nebo cizorodých materiálů, avšak jeho chronická přítomnost může vést k destrukci tkáně a poruše funkce postiženého orgánu.

Důležité je pochopit, že chronický zánět není pouze pasivní stav, ale aktivní a komplexní proces, jehož průběh ovlivňuje nejen samotný patogen nebo podnět, ale i imunitní odpověď hostitele a schopnost tkání se regenerovat či fibrotizovat. Znalost těchto mechanismů je klíčová pro správnou diagnostiku a léčbu zánětlivých onemocnění, neboť jen pochopením podstaty zánětu lze přistoupit k efektivní terapii a prevenci komplikací.

Jaké jsou genetické a klinické aspekty hypertrofické a restriktivní kardiomyopatie a další vzácné formy srdečních onemocnění?

Restriktivní kardiomyopatie (RCM) je charakterizována primárním snížením komorové compliance, což vede k narušenému plnění komor v diastole. Může být idiopatická nebo sekundární k systémovým onemocněním, jako je například radiační fibróza, amyloidóza, hemachromatóza, sarkoidóza či metabolické poruchy. Makroskopicky jsou komory normální nebo mírně zvětšené, bez dilatace dutin, s tuhou myocardii a často významnou dilatací obou síní. Histologicky dominuje intersticiální fibróza s různou intenzitou. Klinicky se manifestuje zvýšenou tuhostí komor při zachovalé systolické funkci, což vede ke sníženému diastolickému objemu. Síňové dilatace jsou výrazné, zatímco komory zůstávají bez hypertrofie či dilatace.

Mezi další vzácnější formy kardiomyopatií patří Keshanská nemoc, endemická forma kardiomyopatie v oblasti severovýchodní Číny, spojená s deficitem selenu. Projevuje se poruchou krevního oběhu, endokardiálními změnami a myokardiální nekrózou. Srdce je zvětšené, kulovité, s expanzí obou srdečních dutin a výrazným ztenčením stěn, zejména v oblasti apexu. Histologicky jsou patrné různě rozsáhlé degenerativní změny a koagulační nekróza s přítomností jizevnatých ložisek.

Arytmogenní kardiomyopatie pravé komory představuje klinicky charakteristickou jednotku s pravostranným srdečním selháním a arytmiemi, včetně rizika náhlé srdeční smrti. Makroskopicky je pravá komorová stěna výrazně ztenčená v důsledku nahrazení myocytů tukovou tkání a fibrózou. Geneticky jsou často postiženy mutace v genech kódujících desmozomální proteiny, s autozomálně dominantním typem dědičnosti a variabilní penetrancí.

Bakteriální myokarditida se vyskytuje převážně při meningokokových, záškrtových či leptospirózních infekcích, přičemž patogen může zasahovat myokard přímo či prostřednictvím exotoxinů, které inhibují syntézu proteinů v myocytech. Histologicky převažují neutrofily a často se vyskytují mikroabscesy, zejména při septických emboliích z infekční endokarditidy.

Izolovaná myokarditida se může objevit bez zřejmých příčin u dosud zdravých jedinců. Významnou a často fatální formou je idiopatická obří buněčná myokarditida Fiedlerova typu, která postihuje převážně muže. Po akutní fázi onemocnění může dojít k úplnému vyhojení bez pozůstatků nebo k progresivní fibróze, která může zanechat drobné jizvy často nezjistitelné bez mikroskopického vyšetření. Projevy zahrnují malátnost, dušnost, nízký febrilní stav a tachykardii převyšující rozsah horečky. Smrtelným rizikem jsou srdeční selhání a arytmie.

Je důležité chápat, že ačkoliv mnoho z těchto kardiomyopatií má jasnou genetickou či infekční příčinu, jejich klinické projevy, morfologické změny a průběh mohou být velmi variabilní a často se překrývají. Diagnostika vyžaduje kombinaci klinických, laboratorních, zobrazovacích a histologických metod. Terapie musí být individualizována a často zahrnuje jak farmakologickou podporu, tak i invazivní zákroky či transplantační řešení. Všechny tyto nemoci výrazně ovlivňují funkci myokardu a jsou významnou příčinou morbidity a mortality, přičemž včasné rozpoznání a pochopení patofyziologie je klíčové pro efektivní léčbu a prognózu pacientů.

Jak rozpoznat a léčit různé formy T-lymfomů

T-lymfom je skupina maligních onemocnění, která vychází z T-lymfocytů, konkrétně z T-buněk, které hrají klíčovou roli v imunitním systému těla. Tyto nádory jsou vysoce agresivní a často se obtížně léčí, přičemž jejich diagnostika bývá složitá, vzhledem k široké škále histologických charakteristik a klinických projevů. Tato kapitola se zaměřuje na několik hlavních typů T-lymfomů, jako je mycosis fungoides, extranodální NK-/T-buněčné lymfomy a Hodgkinův lymfom, a popisuje jejich diagnostiku a výhledy pro pacienty.

Extranodální NK-/T-buněčné lymfomy jsou jiným typem lymfomů, které jsou vysoce agresivní a často spojené s infekcí virem Epstein-Barrové (EBV). Tyto nádory nejčastěji postihují oblast nosu, čelisti a hrdla, ale mohou se rychle rozšířit i do jiných částí těla, jako je kůže, trávicí trakt nebo mozek. Histologické vyšetření ukáže neoplastické lymfoidní buňky rozptýlené v pozadí nekrózy, často se známkami angiocentrické infiltrace, kdy nádorové buňky pronikají do stěn cév a mohou způsobit jejich zúžení nebo prasknutí. Tato onemocnění vykazují velkou variabilitu v reakci na terapii, přičemž někteří pacienti na léčbu reagují dobře, zatímco jiní umírají na disseminovanou nemoc, i když podstoupili agresivní léčbu.

V posledních desetiletích se objevily nové terapeutické přístupy k léčbě těchto typů lymfomů, ale léčba stále čelí výzvám, především pokud jde o relapsy a pozdní stádia nemoci. V současnosti se používají kombinace chemoterapie, radioterapie a imunoterapie. V některých případech je možné dosažení dlouhodobé remise, ale celková prognóza stále závisí na mnoha faktorech, včetně stádia nemoci, věku pacienta a reakce na léčbu.

Je kladeno důraz na to, že správná diagnostika a včasné zahájení terapie jsou klíčové pro zlepšení prognózy. Pacienti s diagnostikovaným lymfomem musí být pečlivě sledováni, aby byla co nejdříve identifikována případná progrese onemocnění. Rovněž je důležité, aby lékaři byli obeznámeni s histologickými a klinickými projevy každého typu T-lymfomu, protože to umožňuje individuální přístup k léčbě a zvyšuje šance na úspěšné vyléčení.