Jak neoliberalismus formuje univerzitní kompozici ve Spojených státech?

Politický obrat v kompozici na amerických univerzitách je hluboce spojený s frustracemi z neuspokojivých institucí a forem vědomí, které byly umocněny událostmi jako je případ Salaita a dalšími. Tato zklamání, která byly původně prezentována anekdotálně, jsou dnes komplexně teoretizována, přičemž výjimečně silné argumenty byly formulovány v díle Composition in the Age of Austerity, editovaném Nancy Welch a Tonim Scottem. Kniha obsahuje přesvědčivé a mnohdy bolestně upřímné výpovědi o tom, co v kompozici na univerzitách nefunguje, a přináší teoretický rámec, jak uchopit korumpující vliv neoliberalismu na tuto oblast vzdělání.

Důsledky neoliberalismu na vysoké školství ve Spojených státech jsou nyní dobře známy. Patří sem všeobecná infiltrace podnikatelského přístupu a tržních diskursů, které se zaměřují na disruptivní inovace, riziko a podnikání. Administrativní nárůst, neustálé najímání drahých poradců, zvyšující se výkonnostní standardy a tlak na učitele a zaměstnance, aby rychleji plnili požadavky, to vše patří mezi známky neoliberalismu v tomto kontextu. Ačkoliv většina amerických univerzit oficiálně neoperuje na základě tržních principů, ve skutečnosti je mnoho z nich řízeno tržními mechanismy.

Morální a intelektuální rozvoj jednotlivce, který kdysi tvořil hlavní narativ liberálního vzdělání, byl nahrazen nejistotou trhu, flexibilním zaměstnáním a neustálým řízením sebe sama. Neoliberalismus tak mění formování subjektivity studentů novými a zároveň protichůdnými způsoby. Důkazem může být epidemie úzkostí mezi mladými lidmi, kde čím dál častěji dochází k vyšší poptávce po psychologických službách na univerzitách. Výzkum Thomase Currana a Andrewa Hilla (2017) ukazuje, že meritokratická logika neoliberalismu, která bez milosti spojuje neúspěch s pocity vnitřní bezcennosti, vytváří u studentů perfekcionismus, který je zdrojem obrovské úzkosti. Studenti se pod tlakem hodnotí a přitom očekávají, že je společenský řád nahradí někdo schopnější.

Tento tlak dnes rozděluje generaci – na rozdíl od masového hnutí 60. let, které prosazovalo společenskou solidaritu, je současná situace atomizující a podkopává pocit společného generacionalistického osudu. A přesto, jakoby v reakci na tento tlak, vyskytují se silné, byť zatím ne zcela formulované touhy, které usilují o změnu systému – touhy po zvrácení neoliberalismu a jeho „vítězství vítězů“, po zrušení úsporných opatření a obraně kolektivních práv. Čím dál více mladých lidí se nechává oslovit myšlenkami demokratického socialismu a touží po společenské zodpovědnosti a solidaritě.

Co znamená demokratický obrat a jak jej chápat v současném kontextu?

Demokracie nikdy nebyla uniformní institucí; v dějinách Spojených států byla praktikována jako demokracie menšinová, vlastnická a rasově dominující. Tento fakt zásadně ovlivňuje naše chápání, že demokracie není automaticky systémem pro všechny, ale často slouží elitám. Výzvou je tedy bránit se kolonizaci pojmu demokracie těmi, kdo si přisvojují monopol na její interpretaci a uplatňování.

Otázky, co demokracie skutečně znamená a jak pracovat na jejím uskutečnění, nejsou pouze teoretickými cvičeními, ale mají praktické důsledky v politice, vzdělávání i aktivismu. Projekt Writing Democracy, vzniklý v reakci na ekonomickou krizi roku 2010, se snaží právě těmito otázkami zabývat a navazovat na dlouhou tradici bojů za sociální a ekonomickou spravedlnost. Tyto diskuse se odehrávají nejen v akademickém prostředí, zejména v oblasti slohu a rétoriky, ale také v širších společenských hnutích jako jsou Black Lives Matter, klimatická spravedlnost či #MeToo.

Tato kniha a celý projekt Writing Democracy kladou důraz na interdisciplinární dialog a na potřebu hledat společné body napříč rozdílnými přístupy. Demokracie není pouze politickým nebo právním systémem, ale procesem, který se odvíjí od historických, sociálních a kulturních podmínek, a který vyžaduje aktivní zapojení občanů a vzdělavatelů. Přístup k demokracii musí být otevřený kritice a přehodnocování, aby nezůstala pouhou frází sloužící mocenským elitám, ale skutečným prostředkem sociální spravedlnosti.

Důležité je si uvědomit, že demokratický proces je zároveň pedagogickým úkolem. Vzdělávání má moc formovat politickou vědomost a angažovanost, a proto se otázka demokracie nemůže omezit na veřejnou sféru bez její reflexe ve školách a univerzitách. Je nutné rozvíjet kritické myšlení, které odhaluje skryté struktury moci a nerovností, a zároveň podporovat schopnost vytvářet nové strategie odporu a solidarity.

Jak marxistická pedagogika může přispět k boji proti klimatické změně?

Výzvy spojené s klimatickou změnou vyžadují nový přístup k vzdělávání, který by mohl nabídnout cestu k pochopení strukturálních příčin ekologické degradace. Marxistická teorie se ukazuje jako užitečný rámec pro tuto pedagogiku, zejména v kontextu spojení kritické analýzy s praktickým úsilím o společenskou změnu. Zatímco Marx a Engels věřili v intelektuální schopnosti proletariátu porozumět hlubším strukturám vykořisťování, dnes je nezbytné se zaměřit na změnu samotného systému, který tuto vykořisťování podporuje.

Podle některých názorů, například Weltonovy (2007), je nutné, aby se pedagogové nejen soustředili na proces učení, ale zároveň reflektovali svou vlastní pozici ve třídním, rasovém a genderovém spektru. To, co však do této diskuse přináší klimatická změna, je naléhavost situace, která vyžaduje změnu nejen v metodách výuky, ale i v politických a sociálních cílech vzdělávacích institucí. Musíme se zaměřit na to, jak globální kapitalismus zrychluje degradaci přírody a lidské společnosti, a na to, jak výuka může posílit schopnost jednotlivců a komunit vybojovat si právo na spravedlivý a udržitelný svět.

Když se podíváme na výzvy, které před námi stojí, zjistíme, že klimatická krize není pouze environmentální problém, ale hluboce spojený s ekonomickými, sociálními a politickými strukturami, které tuto krizi umožnily. Je to přímý důsledek současného kapitalistického systému, který nejen že ničí přírodní zdroje, ale i zvyšuje sociální nerovnosti a vytváří podmínky pro vznik autoritářských režimů. Marxistická pedagogika, která se zaměřuje na analýzu těchto strukturálních problémů, může nabídnout nástroje pro hlubší pochopení těchto souvislostí a podpořit aktivní zapojení do sociálních změn.

Důležitým krokem v této pedagogice je to, že se musí jednat o proces, který není pouze akademický, ale který by měl mít přímý dopad na konkrétní politické a sociální činnosti. To znamená, že nejen studenti, ale i učitelé musí být součástí širšího společenského pohybu, který usiluje o zajištění rovnosti, spravedlnosti a ekologické udržitelnosti. To není snadné, protože politická situace ve Spojených státech i v jiných zemích se nachází ve stavu stagnace, a socialistická revoluce se zdá být stále vzdáleným snem. Avšak, jak ukazuje práce Naomi Kleinové (2014) a její kniha This Changes Everything: Capitalism Versus the Climate, dnešní krize nám ukazuje, že změna systému je možná a nutná.

Pedagogika politického obratu, kterou navrhuji, je propojením učitelů a studentů v celosvětovém úsilí o spravedlivější a udržitelnější společnost. Tato pedagogika musí nejen mobilizovat energii pro spravedlivější pracovní podmínky a práva studentů na vzdělání, ale zároveň vyzývá k vybudování sociálních hnutí, která budou mít dostatečně široký a strategický charakter, aby skutečně mohli zvítězit. Není to pouze otázka teorie, ale i praktických činů, které se zaměřují na rozkrývání vnitřních strukturálních nespravedlností v pozdním kapitalismu.

Jedním z klíčových prvků tohoto přístupu je nutnost překonat tradicionalistické hranice mezi různými disciplínami a intelektuálními oblastmi. Kritická pedagogika musí čelit výzvám, jako jsou stále rostoucí úrovně nerovnosti, zvyšující se míra nejistoty v pracovních podmínkách a vzestup autoritářských tendencí ve světové politice. K tomu je nezbytné nejen intelektuálně analyzovat tyto procesy, ale také aktivně se podílet na jejich překonání. Tato pedagogika musí být zároveň nástrojem pro vychovávání nových vůdců a aktivistů, kteří budou schopni nejen chápat struktury moci, ale také mobilizovat ty, kteří jsou pod touto mocí potlačováni.

Významným tématem je i to, že nové kolo restrukturalizace kapitalismu v globalizovaném světě zůstává v kontextu vysoké nerovnosti mezi univerzitními institucemi a širšími sociálními pohyby. Vysoké školy a univerzity se nacházejí ve složitém vztahu k těmto dynamikám, kdy jejich pozice jsou oslabeny, ale zároveň se otevírá prostor pro radikální odpor a transformační změny. Tato rozporuplná situace vyžaduje nové pojetí vzdělávání, které nebude pouze reprodukovat status quo, ale bude skutečně přispívat k radikální proměně společnosti.

Jak se používá šok jako nástroj k prosazení neoliberální agendy?

Zdánlivý šok zvolení Donalda Trumpa za prezidenta Spojených států byl ve skutečnosti méně náhlým přerušením politického vývoje než logickým vyústěním tendencí akumulovaných během několika desetiletí. Byla to spíše manifestace krize, která se postupně formovala na průsečíku ekonomických, politických a kulturních proměn. Zkušenost dezorientace spojená s touto volbou se však ukazuje jako méně ničivá než jiné momenty strukturálního otřesu – jako například nedostatečně zvládnuté přírodní katastrofy typu hurikánu Maria v roce 2017.

Naomi Klein ve své práci The Shock Doctrine popisuje, jak politické elity systematicky využívají kolektivního zmatku po katastrofách – válkách, převratech, ekonomických kolapsech či přírodních pohromách – k prosazení radikálních proměn ve prospěch korporací. Tato „šoková terapie“ nachází své historické předobrazy nejen v událostech jako byl 11. září 2001 v USA, ale i v Latinské Americe. Pro chilské dějiny má vlastní „jedenácté září“: 11. září 1973, kdy CIA podpořila převrat proti demokraticky zvolenému prezidentovi Salvadoru Allendemu a nastolila vojenskou diktaturu Augusta Pinocheta.

Chile se stalo laboratoří neoliberálních reforem pod dohledem ekonomů z Chicagské školy. Inspirací byl Milton Friedman a jeho Capitalism and Freedom – text, který teoretizoval totální tržní deregulaci jako cestu ke svobodě. Výsledkem bylo odstranění odborů, privatizace veřejných služeb, omezení státní podpory s výjimkou armády, otevření trhu zahraničním vlivům a destrukce domácího průmyslu. Tento proces se neodehrál v souvislém demokratickém rámci, nýbrž pod autoritářskou kontrolou, za přímé podpory Spojených států a jejich geopolitických a ekonomických zájmů.

Chilský případ poskytuje klíč k pochopení toho, jak jsou šoky zneužívány k přetváření společnosti. Zároveň ukazuje, jak kulturní produkce slouží jako prostředek ideologické kontroly. Komiksy s Donaldem Duckem, distribuované v Latinské Americe během studené války, nesly v sobě skrytou ideologii podřízenosti, antikomunismu a akceptace volného trhu. Ariel Dorfman a Armand Mattelart ve své knize How to Read Donald Duck analyzovali tyto zdánlivě nevinné příběhy a odhalili jejic

Jak může politický obrat přispět k sociální a ekonomické spravedlnosti?

V dnešním světě, který čelí nejen prohlubujícím se sociálním nerovnostem, ale také bezprecedentní environmentální krizi, je nezbytné hledat nové směry a strategie, které povedou k reálným změnám. Při pohledu na současné výzvy je zřejmé, že tradiční modely aktivismu a reformy kapitalismu často selhávají, pokud jim chybí jasná politická vize a morální kompas. Inspirací může být přístup, který kombinuje marxistickou etiku s bojem za práva marginalizovaných komunit, jak ukazuje i zkušenost aktivistů africko-amerického, latinskoamerického a domorodého původu, stejně jako globálních progresivních hnutí.

Angela Davis zdůrazňuje, že musíme jednat, jako by bylo možné skutečně změnit svět. Tato idea není otázkou naivity, ale připravenosti a víry v sílu organizace a kolektivního odporu. Historie nám ukazuje, že i když některé hnutí mohou dočasně zaniknout, znalosti, zkušenosti a sítě, které vybudovala, jsou schopné inspirovat nové generace a vyvolat nové vlny odporu a solidarity. Příkladem může být období po arabském jaru či hnutí Occupy Wall Street, jejichž odkaz se promítl do masových protestů proti autoritářským režimům a neokoloniálním praktikám.

Současně s oživením progresivních hnutí však roste i síla pravicového populismu, rasismu a nacionalismu, který ohrožuje nejen menšiny, ale samotné principy demokratické společnosti. Násilné útoky motivované nenávistí a rozdělenost uvnitř protestních hnutí ukazují, že bez hlubší analýzy a reflexe vnitřních rozporů nelze vybudovat jednotnou frontu schopnou čelit globálním výzvám. Solidarita musí být založena na antirasistických, feministických a mezinárodních principech, které překračují jednoduché spojenectví a zahrnují vědomí historických a strukturálních nerovností.

Diskuze o možných strategiích změny se často točí kolem čtyř hlavních politických perspektiv. První, liberální, věří v reformy kapitalismu skrze regulace a redistribuci, druhá, anarchistická, zdůrazňuje přímou demokracii a horizontální organizaci bez hierarchií. Třetí, zastoupená černou feministickou teorií a intersekcionalitou, upozorňuje na propojenost různých forem útlaku, které je nutné řešit společně, a čtvrtá, marxistická, vidí kapitalismus jako systém neodstranitelných nerovností, který musí být zrušen. Tyto teoretické rámce nejsou nutně v opozici; naopak, vzájemně se obohacují a vyžadují dialog, který by překonal jejich rozdělení a vedl k efektivnějšímu budování koalic a hnutí.

Pro pochopení současného stavu je klíčové vnímat nejen historický kontext těchto teorií a hnutí, ale i konkrétní materiální podmínky dneška. Kapitalistická akumulace bohatství na úkor většiny, ekologické vyčerpání planety a prohlubující se sociální propasti jsou výzvami, které nelze řešit bez komplexní analýzy a kolektivní akce. Vzdělávání hraje v tomto procesu nezastupitelnou roli – nejen jako přenos znalostí, ale jako aktivní nástroj zkoumání a odhalování současných nespravedlností napříč disciplínami.

Je nezbytné také vědět, že solidarita není samozřejmá ani jednoduchá. Rozdíly v identitách, zkušenostech a prioritách mohou vést k napětí a rozdělení, které oslabují společné úsilí. Proto je nutné klást důraz na otevřený dialog a schopnost kriticky reflektovat i vlastní pozice a předsudky. Pouze tak může vzniknout pevný základ pro budování hnutí, které bude schopné čelit nejen symptomům, ale především kořenům systémových problémů.