Jaký je vztah mezi uměním a pohrdáním?

Miguel se podíval směrem k tanečnímu parketu. Vzduch byl zahalený kouřem, který měl podobu podivného výkřiku zraněné pumy. A jak se všechny oči zaměřily na směr, na který ukázal mluvčí, objevil se na parketu dívka, známá jako Motýlí Růže. Byla oblečená v trochu znečištěném, ale stále nápadně pestrobarevném kostýmu motýla. Skutečnost, že jedno z jejích krajkových křídel směřovalo nahoru a druhé dolů, zůstala většině přítomných mužů zcela nepovšimnuta. Oni viděli pouze to, jak se tanečnice vznáší na špičkách prstů, jak se její úsměv rozzáří na namalovaných rtech a jak její ruce mávají jako křídla, která ji nesou vzduchem.

Dojem, který na všechny přítomné udělala, byl okamžitý. Výkřiky, pískání a tlukot nohou přivítaly její příchod. Tanečnice se elegantně postavila do středu parketu a zůstala tam stát, pohybující se v rytmu hudby jako socha, která se právě probudila k životu. Z lustru nad hlavou vyzařovalo žluté a zakalené světlo, zatímco v dálce zněl zvuk ruletového kola. Dealer na stole faro tiše mumlal svůj chorál o štěstí a neštěstí, zatímco místní lidé, ztraceni ve své vlastní bujnosti, volali a smáli se.

Miguel, který pozoroval tento scénu se zdviženým obočím, si v duchu říkal, že tohle je typická americká hloupost, typická gringovská zábava. Byl dost vzdělaný, aby si uvědomil, že pod lesklým povrchem těchto večírků bijí srdce plná přetvářky a předstírání. V jeho očích, plných znechucení, se však neobjevil náznak jakékoliv vděčnosti za tyto momenty. Místo toho se soustředil na skicu, kterou právě dokončil. V jeho srdci i mysli přetrvával nádech pýchy, která však byla pro ostatní neviditelná.

Zatímco se tanec blížil ke konci, muž, který se ocitl v centru pozornosti, zvedl ruku a požádal o ticho. Miguel věděl, že se jedná o nějakou novinku, která bude místními považována za něco úžasného. Tento muž, Bart Elton, se dokonce rozhodl přizvat Miguela, aby se zapojil do přítomného dění. Měl nabídku, která by měla zaručit Miguelovi, že si odnesl nějaké peníze. „Meksikánce, jdi, nakresli nám tu krásnou tanečnici a dostaneš svůj podíl!“

Ostatní muži kolem stolu si začali dělat plány, jak za cenu jednoho dolaru získat vlastní portrét, který by měl být pouze malým důkazem jejich vlastní hodnoty. Každý z nich očekával, že Miguel jeho podobiznu vystihne dokonale, bez ohledu na to, jaký to mělo dopad na něj samotného. Takto se ocitl ve středu absurdní zábavy, ve které se jeho umění stalo pouhým nástrojem pro zábavu, i když to, co kreslil, bylo odrazem věčného pohrdání, které cítil k těmto lidem.

Skica motýlí tanečnice, jak se objevovala na papíře, zanechávala v očích přítomných mužů výraz údivu a fascinace. Ale Miguel byl lhostejný. Pro něj to byl jen úkol, něco, co měl za sebou, než mohl opět spočinout v klidu. Jeho tvář byla ztuhlá, zatímco ruce se hýbaly s nadhledem a precizností. V jeho očích však nebylo ani kousek obdivu.

K tomu všemu si Miguel stále udržoval svůj vnitřní distanc. Pohrdal tímto divadlem, těmito lidmi, a jejich způsobem zábavy, který postrádal jakýkoliv hlubší smysl. Ale přesto, skrze své umění, se na chvíli stal součástí této zábavy, která mu ve skutečnosti byla cizí a nepochopitelná.

Je důležité si uvědomit, že umění v tomto kontextu není pouze prostředkem k vyjádření emocí, ale spíše nástrojem pro manipulaci s emocemi ostatních. V tomto případě umění, které Miguel vytváří, je redukováno na něco, co je zneužíváno pro uspokojení zábavy a potřeby veřejnosti. Znevažování umění a jeho hodnoty je zde zobrazeno v plné míře – pro jedny je to přetvářka, pro jiné jen způsob, jak se odlišit od běžného života. K tomu přistupuje i vědomí, že lidé často neoceňují skutečnou hodnotu umění, dokud jim není naservírována v nějaké zjednodušené podobě, kterou mohou konzumovat bez jakýchkoliv hlubších otázek o jeho podstatě.

Jak se starý Bill snažil přežít setkání s krajtou

Old Bill se prudce otočil, když cítil, jak mu v zádech vyskakuje studený pot. Jeho svaly se napjaly a třásly, jeho tvář zbledla. Nevěděl, co ho děsí víc – samotná krajtová, která se k němu neúprosně plazila, nebo skutečnost, že ve chvíli, kdy to nejvíce potřeboval, se všichni kolem něho jen smáli. Jake, jeho věrný společník, stáhl ruku a s pohledem na bar s vděčným úsměvem se vrátil zpět ke svému pivu, nechávaje starého Billa na pospas osudu.

Pokud se měl Bill ještě pokusit o nějakou formu útěku, bylo to teď. Pustil se do opatrného ústupu, nohy se mu třásly, ale jak se pohyboval, zakopával o své vlastní tělo. Krajta sledovala každý jeho pohyb a její oči, která neustále hleděla, byla plná chladné zvědavosti. Plaz se pomalu přibližoval, klouzal po zemi s podivně elegantními pohyby. Old Bill, zcela paralyzován strachem, špatně stoupal na stůl na opačném konci místnosti, jeho těžká postava měla problém s udržením rovnováhy.

Old Bill, téměř beznadějný, začal volat o pomoc: „Zabijte ji! Zachraňte mě!“ Když se mu neozývalo nic než smích a zvuky sklenic z baru, zoufale se pokusil najít něco, čím by ji mohl odtrhnout. Nepomohla ani jeho modlitba k „nebesům“ – nic z toho nebylo úspěšné.

Ve chvíli, kdy už se zdálo, že se krajta připravuje na smrtící útok, přišla myšlenka. Někde na stole ležela láhev whisky. Třesoucími se rukama ji vzal, strhl zátku a pokusil se do otvoru hadice, kterou měl po ruce, nalít nápoj do krajtiny. „Ať je opilá!“ pomyslel si.

Krajta zůstala chvíli nehybná, jako by nemohla uvěřit tomu, co se děje. Old Bill se modlil, aby jeho plán fungoval. Ale jak whisky začala proudit do jejího těla, krajtě se to evidentně nelíbilo. Najednou se její tělo začalo zmítat, hlava se zvedla, jazyk šlehal kolem. Místo toho, aby zůstala pasivní, začala se svíjet a její pohyby se stávaly stále rychlejšími, dokud se z ní nestal zuřivý drak.

Všechno se proměnilo v chaos. Smích z baru ustal, když všichni přítomní začali cítit, že to přestává být jen zábavou. Old Bill, nyní naprosto zděšený, se začal hystericky vrhat proti stěně. Krajta však neustále sledovala každý jeho pohyb, její zuby se otevíraly v zlověstném úšklebku, sliny kapaly na podlahu. Old Bill se ještě naposledy pokusil udeřit do krajtiny železnou trubkou, ale ta byla příliš krátká, než aby způsobila nějaké skutečné poškození.

V neposlední řadě je třeba zmínit, že v této situaci nebylo jasné, co je skutečně nebezpečné – zda se krajta stala skutečně divokou nebo zda samotná hysterie starého Billa způsobila, že zvíře vypadalo mnohem nebezpečnější, než skutečně bylo. Tato nejistota je důležitým prvkem ve všech podobných příbězích, protože strach má schopnost přehánět realitu.