Jaké vzpomínky nás definují?

Wilma se snažila udržet tvář, když Tyson neustále brblal. Zatímco se pokoušel znít dospěle, ona mu nerozuměla, co má na mysli. Za ní Sherry zarývala své nehty do jejího předloktí, až Wilma trhla rukou a otočila se, aby ji uhodila. Ale pak si to rozmyslela. To si nechá na později, pro Roye. Roy byl doma. Roy jí měl ochránit. On by každému ukázal, kde je jeho místo. Ale svět kolem nich se začal chvět, jakoby se všechno v jedné chvíli rozpadalo.

Wilma se nemohla podívat výš, protože Roy byl doma teprve tři dny. A ona nemohla už nikdy zpět do tohoto domu, jako by to všechno bylo předtím. Smutek ji dusil, nálady matky se střídaly jako na houpačce... Každý čekal na Roye. „Co tak dlouho trvá s tvým bratrem?“ ptala se matka, zatímco Wilma běžela po schodech, ve svých lesklých botách. „Ne, mami, ještě není připravený...“ A dům znovu padl do svého ticha a smutku.

Roy, na té opravené šňůře na prádlo, byl na cestě domů. Po svém. Po svém čase. Domů.

...

V den, kdy Alexis D. Veaux píše o své zkušenosti, o tom, jak ji teta Nanadine obdarovala červeným oblekem, je zřejmé, že to není jen příběh o barvách nebo oblečení. Mnohem více jde o to, jak na nás působí pohled ostatních, jak nás definují lidé kolem nás a jak se s tím vyrovnáváme. Teta jí věnovala červený oblek s komentářem, že je příliš tmavá na to, aby ho nosila. Znepokojující částí je, že Alexis vnímala tento názor jako vnitřní boj. Jaké barvy má tmavší dívka nosit, aby nebyla vnímána jako něco, co se odlišuje, co vyčnívá, co není „normální“?

Přemýšlení o tom, jak nás vnímají ostatní, nás formuje nejen v dětství, ale i v dospělosti. V tom, jak si vybíráme, co zapomenout a co si uchovat v paměti. Alexis se vrací ke své minulosti, vzpomínkám na dětství a vzorcům chování, které ji formovaly. Tyto vzpomínky jsou spíše o tom, co jsme si zvolili uchovat. Co považujeme za důležité. A o tom, co si necháváme, abychom pochopili, kdo jsme a kam patříme.

Jak přežít lásku během války klonů a věčného odporu?

Ve světě, kde hranice mezi anarchií a pořádkem ztratily svůj význam, kde barva pleti stále znamená rozdíl mezi životem a smrtí, a kde ženská plodnost bývá důvodem pro pogromy, se rodí nová generace černých bojovnic a milenek. Sephra, odbornice na demolice a architektka podzemí, skrývá své zápisky v troskách svého přestrojeného úkrytu — v kostele, jenž je ve skutečnosti velitelským centrem. Její prsty jsou přesné, jazyk básnický a bolest hluboká. V její realitě není nic svaté kromě přežití a lásky, která vzniká v kulisách války.

Sephra je poslední v linii vrhaček louhu a krásných odpadlic. Má ruce naučené zacházet s explozemi, prsty hladící touhu. Pracuje pro Underground, sní o dni, kdy bílí kloni zreziví ve vlastní krvi, kdy bude konečně možné vymazat pachatele. Její život je poskládán z nárazů, ztrát a krátkých vzplanutí touhy. Miluje Loz, ženu v uniformě, svou “compassionate loveblade”, jak ji nazývá. Jejich tělo na tělo, slova, která si vyměňují, nejsou sentimentem, ale zbraní — posvátným rituálem spojenectví ve světě, který si už nepamatuje, co je mír.

„Láska přes nepřátelské linie,“ poznamenává Sephra a její milenka odpovídá: „Máme snad na výběr?“ Tato výměna vystihuje jejich dilema — osudový kód, v němž je láska jedinou formou vzdoru. Sephra dává Loz ručně malovaný granát jako vzkaz, symbol věrnosti v době, kdy smrt může přijít kdykoli. Loz jí na oplátku věší na krk své identifikační známky a žádá ji o ruku. „Pokud nám bude dáno,“ odpovídá Sephra.

Zatímco Loz hledá svou milenku, najde jen vinylové desky a spálený vzkaz. Eldress, matriarchální síla v úpletu a pouzdře, jí předává zprávu: Sephra je pryč. Ale nezůstalo po ní prázdno — jen záhadný vzkaz plný symbolů, kódů a odkazu na minulost. Loz se zhroutí. Zpráva dekodéru potvrzuje: celá sekce byla zničena. Ale kloni přežili.

Tato válka není jen o přežití proti strojům nebo rasové genocidě. Je o schopnosti milovat v prostoru, kde je vše rozbito. Kde ženské tělo není jen nositelkou života, ale i bojištěm. Kde černá identita musí být neustále chráněna, obnovována, bráněna — nejen proti vnějším nepřátelům, ale i proti vymývání historie, popírání bolesti a ztráty.

Důležité je pochopit, že vztahy zde nejsou pouhou romantickou vsuvkou. Jsou součástí strategie pře

Jak se stará žena spojuje se světem kolem sebe?

Tato cesta, kterou denně prochází, je pro ni jakousi hranicí mezi dvěma světy – světem lilaků a horizontálního ledového deště, který přichází s zimou. Když padne mráz, žena se obrátí a přestane chodit touto cestou. V tu chvíli začíná jiná část jejího života, která souvisí s návratem k moři, s jejími každodenními rituály a s přítomností v místě, které už patří k jejímu vlastnímu myšlení. Každý její krok je jako přechod mezi sezonami – mezi světem, který vidí, a tím, co cítí uvnitř. Svět kolem ní je pro ni součástí nekonečného koloběhu, ale vnitřní život, její myšlenky, tvoří její skutečnou realitu. Není to jen příroda, co ji obklopuje, ale vnitřní prostor, který má sama v sobě.

Když se dostane do Amelia's na spaghetti, je to pro ni čas na malou zastávku. Zatímco kolem ní šumí davy dětí, mladých lidí, kteří se baví, smějí a konverzují o běžných věcech života, ona se ponořuje do tichého světa vlastních myšlenek. Připomínky minulosti, jako je film Casablanca nebo radost z jednoduchých věcí, jakou je pistáciová zmrzlina, jí dávají pocit spojení s minulostí, se světem, který už není. Zatímco spíše pozoruje vše kolem sebe, ona stále vnímá to, co je pro ni důležité – krásu v jednoduchosti, v každodennosti.

Důležitým aspektem jejího života je také přítomnost vzpomínek, které jsou nedílnou součástí jejího bytí. Vzpomínky na přátele, na časy prožité s Joyce, na tichý rozhovor a společné momenty, které formovaly její pohled na svět. Ačkoliv si často přeje, aby mohla opět mluvit s Joyce, ví, že tato touha je spíše obrazem, symbolem neuchopitelného okamžiku. Minulost se stává něčím, co není možné zcela vrátit, ale co formuje její přítomnost.

Když žena opustí Amelia's a znovu se vydá na cestu domů, pokračuje dál, přičemž její každodenní cesta, která vede od moře až k domovu, je pro ni už více než jen fyzický pohyb. Je to vyjádření jejího vnitřního světa. Chůze, která jí dává možnost přemýšlet, je pro ni rituálem, který je spojován s jejími vzpomínkami, ale i s jejími pocity v dané chvíli. Žena se vrací domů, ale v tomto návratu není jen fyzický pohyb. Je to návrat do jejího prostoru vnitřního klidu, který si po celodenním kontaktu s vnějším světem opět nachází.

Jaké místo занимает láska mezi rasami v životě černé rodiny?

Pro mnoho lidí vyrůstajících v rodinách, kde jsou silně zakotvené kulturní a rasové normy, je proces výběru přátel a životních partnerů často komplikovaný a plný nesouladů. Mnozí z nás byli vychováni v přesvědčení, že interrasová láska a přátelství jsou něco, co se odehrává na okraji běžného života, něco, co může být přítomno v určitém kontextu, ale nikdy ne jako trvalý vzorec pro vztahy nebo rodinný život. V některých rodinách se s těmito vzory nesetkávají ani přímo, a to nejen na úrovni lásky, ale i přátelství.

V rodinách, jako byla ta moje, se vztahy s lidmi jiné barvy pleti nikdy nevyhnuly jistým podmínkám. Moji rodiče, stejně jako jejich rodiče, nikdy neměli přátele mezi bělochy. Vztahy s nimi byly omezeny na školní nebo pracovní prostředí. Moje generace, která vyrostla na konci šedesátých let a ve velmi jiném kulturním prostředí, měla více možností a širší okruh přátel. Vyrůstala jsem ve společnosti, která mi umožnila poznat a budovat vztahy nejen s černými lidmi, ale i s bílými, a tyto vztahy byly intenzivní, soukromé a rozmanité. Zatímco moji rodiče se setkávali s bílými lidmi spíše okrajově, já jsem měla možnost přátelství a intimních vztahů, které měly širší a hlubší rozměr.

Ovšem moje životní cesta se od její vize vzdálila a vedla ji k zklamání, často až bolesti. To, co ji vůbec nenapadlo, byla moje orientace. Myšlenka, že bych byla lesbička, byla pro ni nepředstavitelná. Přesto naše rodina, malá v počtu příbuzných, byla silná v přátelství a lásce. Náš domov byl místem, kde jsme se scházeli nejen na svátky nebo narozeniny, ale také při domácích úkolech nebo při neformálním povídání. Byl to prostor, kde se oslavovalo černé dědictví, jeho hudba, literatura a obrazy byly přítomné každý den. Byla jsem obklopena lidmi, kteří mi ukazovali, že černá pleť je krásná, že moje rysy, vlasy a kůže jsou hodnotné.

Když jsem však vycházela mimo náš domov, ocitla jsem se v převážně bílých prostředích, jako školy nebo lékařské ordinace. I když jsem byla součástí těchto světlých, „lepší“ míst, cítila jsem se tam osamocená. Místa, která byla považována za nejlepší, s sebou nesla nevyslovené hranice, kam jsme se mohli a nemohli dostat. V těchto prostředích jsem se setkávala s jemnými, ale velmi silnými pravidly, která určovala, co je přijatelné a co ne. Bylo v pořádku mít bílého přítele, ale jejich spojení s naší komunitou bylo velmi omezené. Láska mezi rasami byla vnímána jako něco podezřelého, něco, co mohlo znamenat zradu vůči vlastní rase. Neexistovala tolerance pro takovéto vztahy mimo náš prostor.

Rodiče nás naučili, že je v pořádku mít přátele mezi bílými, ale nikdy ne bílou rodinu. Mezi příklady toho, jak byla tato pravidla v rodině vnímána, byla reakce na vztah jednoho z mých bratranců s bílou dívkou. Byl to zásadní moment, ve kterém bylo nutné, aby jeho matka prožila „ztrátu“, jakoby její syn skutečně udělal něco, co je proti pravidlům. Tato gesta, i když vypadala nenápadně, byla hluboce zakořeněná ve vnímání světa a hranic, které se mezi jednotlivými rasovými skupinami musely dodržovat.

Tyto příběhy se zdály být v rozporu s tím, co jsem zažívala ve svém životě. Byla jsem svědkem toho, jak lidé jako Neal, židovský muž, byli součástí naší rodiny a byli přijímáni bez podmínek, ačkoliv jejich romantické vztahy s černými ženami byly považovány za výjimku, která byla v našich očích přijata. Tento druh lásky nevyvolával stejné obavy, jaké by vyvolal vztah mezi černým mužem a bílou ženou. Tato pravidla, která se zdála být naprosto nevyhnutelná a nezpochybnitelná, byla navíc občas podrobována výjimkám, což ztěžovalo pochopení skutečného místa interrasové lásky v našem životě.

Vstup na vysokou školu pro mě znamenal velký krok. Byla to příležitost být konečně sama sebou a rozhodnout se, co chci dělat se svou identitou, bez strachu z odmítnutí. Když jsem poprvé potkala ženu, která vypadala přesně tak, jak jsem si představovala, že by měla vypadat lesbička, okamžitě jsem se do ní zamilovala. Problém, který jsem si předtím neuvědomila, byl její bílý původ. Nikdy jsem s bílými lidmi nebyla intimní, nikdy jsem nepochopila, jaké výzvy to přinese. Ale když jsme se poprvé milovaly, všechno to zapadlo do sebe a já jsem pocítila, že to bylo správné.

Co je tedy důležité? Láska a přátelství mezi rasami jsou složitým tématem, které se v různých kontextech objevuje v různých podobách. Přesto i v těchto mezích najdeme mnoho kontradikcí a výjimek, které ukazují, jak se naše představy o rase, identitě a lásce mění v průběhu času. Konečné rozhodnutí, které každý člověk musí učinit, je to, jak se postavit k těmto složitým pravidlům a jak si udržet svou autenticitu v prostředí, které často tyto hranice vymezuje.

Jak vzniká konflikt mezi láskou a rasovými předsudky?

Láska je jedním z nejmocnějších a nejběžnějších lidských prožitků, ale co se stane, když je tato láska napadena společenskými normami a rasovými předsudky? Vztahy, které vznikají mimo rámec tradičního rasového či kulturního společenství, čelí složitým otázkám nejen lásky, ale i identifikace, přijetí a odmítnutí. V této problematice je jeden z nejsilnějších aspektů konflikt, který vyvstává nejen mezi jednotlivci, ale i ve vztahu k širší společnosti a jejím hodnotám.

Postupně jsem zjistila, že jsem ve skutečnosti neochotná přiznat se k takovému vztahu, protože to znamenalo více než jen přijmout svou sexualitu. To, co pro mě znamenala láska k ženě jiného než černošského původu, bylo nejen osobní rozhodnutí, ale také nutnost konfrontace s historickými a společenskými normami, které mě neustále tlačily k tomu, abych si přála vztah, který je 'akceptovatelný'. Uvědomila jsem si, že hledám místo, kde bych mohla být plně přijata, a že tato touha po přijetí mě odvedla od toho, abych se skutečně rozhodla podle vlastních hodnot a lásky, kterou cítila moje srdce.

V tomto procesu bylo pro mě velmi důležité, jak na to reagovala moje rodina. Představovala jsem si, že má matka bude mojí oporou. Ačkoli jsem očekávala, že její reakce bude pozitivní, zcela mě zaskočila její reakce. Matka, která měla přátele z komunity LGBT a pomáhala jim čelit homofobii, mě odmítla s vysvětlením, že jsem její dcera, a že to „je něco jiného“. Tento moment způsobil změnu v našem vztahu, který nikdy nebyl stejný. Mezi námi vznikla tichá bariéra, kterou jsem vnímala jako čím dál tím těžší přenést. Naopak reakce otce a bratra byla klidnější, přičemž se zdálo, že otec mne více přijal kvůli tomu, že jeho roli jako mužského vzoru ve mě neohrožovala moje sexuální orientace.

Vysoká škola byla obdobím, kdy jsem si více uvědomila složitost svého postavení jako lesby v interracial vztahu. Bezpečné prostory pro lesby na kampusu byly převážně bílé, zatímco černošské komunity byly heterosexuální. Cítila jsem se, jako bych byla mezi dvěma světy, ani v jednom z nich jsem nepatřila. Příběhy žen jako Pat Parker, které o těchto problémech otevřeně psaly, mi poskytly nový pohled na věc a utvrdily mě v tom, že nejsem sama v tomto konfliktu. Pat Parker se nikdy nebála otevřeně napsat o svých bojích s rasovými předsudky v lásce a její odvaha mě inspirovala k tomu, abych se pokusila najít vlastní cestu.

Tento konflikt mezi láskou a rasovými rozdíly není ojedinělý. V každé komunitě existují nepsaná pravidla, která určují, kdo je „přijatelný“ a kdo nikoli. Dokonce i v komunitách černých leseb, kde jsem našla svou identitu, jsem narazila na pravidlo, které zakazovalo vztahy s bílými ženami. Tato pravidla mi připomněla, jak těžké je najít místo, kde bych mohla být sama sebou, bez toho, abych byla neustále souzena na základě své identity.

Boj s těmito problémy mě přivedl k hledání vzorců chování a příkladů, které by mi pomohly najít vlastní cestu. Autory jako Audre Lorde nebo James Baldwin, kteří se nebáli mluvit o lásce mezi rasami, jsem vnímala jako své mentory. Jejich psaní mě vyzvalo, abych přemýšlela o tom, jak žiji a jak bych chtěla žít do konce svého života. Bez ohledu na přijetí nebo odmítnutí od ostatních, věřím, že láska je jednou z nejsilnějších sil, které máme, a pokud se někdy budu ohlížet zpět, chtěla bych se cítit spokojena s tím, že jsem milovala podle svého přesvědčení a nikoliv podle toho, co si o mně myslí druzí.