Jak vznikla harappská civilizace a proč není odvozená z Mezopotámie?

Původ harappské civilizace, jedné z nejvýznamnějších městských kultur starověku, nebyl výsledkem přímého vlivu z Mezopotámie, jak dlouho tvrdili někteří badatelé. Přestože vznik měst v Mezopotámii předcházel o několik století městům v oblasti Indu, nelze tvrdit, že by harappská civilizace byla derivátem mezopotámské. Mezi těmito dvěma světy existovaly zásadní rozdíly – od písma, přes typy nástrojů a technologií, po urbanistické a agrární systémy. Mezopotámie například používala zcela odlišné písmo, rozsáhlé zavlažovací kanály, výrazně širší využití bronzu a odlišné urbanistické schéma. Harappská kultura tyto charakteristiky nesdílela.

Jádro harappské civilizace je třeba hledat v domácím vývoji osídlení oblasti Balúčistánu a širšího povodí Indu, jehož počátky sahají až do 7. tisíciletí př. n. l. Právě zde vznikly první usedlé zemědělské komunity, které položily základ pozdější městské kultuře. Fáze, kterou dnes označujeme jako raně harappskou (early Harappan), představuje zásadní mezník v přechodu od předměstských společností ke komplexním městským strukturám. Tato fáze není pouze předstupněm zralé městské civilizace, ale má vlastní hodnotu jako období významné kulturní a technologické akcelerace.

Významný archeolog Amalananda Ghosh ve své práci upozornil na podobnosti mezi kulturou Sothi v Rádžasthánu a dalšími předharappskými lokalitami – zejména v oblasti Kalibangánu, Kot Diji a nejstarších vrstvách Harappy a Mohendžodara. Tyto podobnosti se týkaly zejména keramiky, především její dekorace a tvarů. Ghosh tedy navrhl termín „protoharappská“ kultura, avšak jeho teorie byla omezena tím, že srovnával převážně keramiku a opomíjel ostatní materiální aspekty.

Archeologické vrstvy z této doby byly identifikovány na mnoha místech. Například v Balakotu na pobřeží Makranu byla nalezena keramika vyrobená na hrnčířském kruhu, polychromní nádoby typu Nal, figurky hrbatého býka, korálky z lapisu lazuli a jiných materiálů, stejně jako zbytky zemědělských plodin a kosti domestikovaných zvířat. To vše ukazuje na vyspělou a soběstačnou agrární společnost.

Kot Diji, které leží přibližně 160 km severovýchodně od Amri, nabízí komplexní stratigrafii od raně harappské fáze po fázi zralé. Město bylo opevněno masivní hradbou z vápencového kamene a hlíny, mělo akropoli a rezidenční čtvrť. Nalezeny zde byly kromě keramiky i artefakty z bronzu, kamene, mušlí a kostí. Charakteristická je keramika s motivy, jako je rohaté božstvo, listy pipalu a „rybí šupiny“. Styl této keramiky – nazývaný „kotdijský“ – se rozšířil do dalších nalezišť včetně Mehrgarhu.

Tento vývoj ukazuje, že harappská civilizace vznikla na základě hlubokých a dlouhodobých domácích procesů kulturní a technologické akumulace. Nešlo o náhlou transformaci pod vnějším vlivem, nýbrž o výsledek postupného růstu komplexity v sídlech, řemeslech, obchodu a sociálních strukturách v oblasti, která se stala kolébkou jednoho z největších městských fenoménů starověkého světa.

Jak byla plánována a stavěna města civilizace Harappan?

Města a osady civilizace Harappan představují fascinující příklad urbanistického plánování a stavebních technik, které byly v mnoha ohledech unikátní a překvapivě vyspělé pro svou dobu. Přestože dřívější představy o perfektním pravoúhlém rastru ulic byly částečně mylné, je zřejmé, že Harappané pečlivě plánovali rozložení svých sídel. Města jako Mohenjodaro, Harappa nebo Kalibangan obsahovala zvýšenou citadelu a nižší město, zatímco menší sídla, například Lothal nebo Surkotada, integrují citadelu přímo do hlavní zástavby. Dholavira představuje unikátní trojčlenné uspořádání – citadela, střední město a dolní město.

Materiály použité při stavbě se lišily podle velikosti a polohy sídla. Zatímco vesnice spoléhaly převážně na domy z hliněných cihel a rákosu, větší města stavěla z vypálených cihel. V kamenitých oblastech Kutch a Saurashtra se hojně využíval kámen. Významnou výjimečnost představují mohutné opevnění v Dholaviře s obložením z opracovaných kamenů, které nemá obdoby na jiných harappánských lokalitách. Pevnost zdi v Mohenjodaru, jejíž zbytky dosahují výšky až pěti metrů, svědčí o vysoké kvalitě cihel a zručnosti řemeslníků. Používání tzv. anglického vázání cihel, střídajícího dlouhé a krátké strany, zvyšovalo nosnost konstrukce. Cihly měly standardizované rozměry v poměru 1:2:4, což byla vynikající ukázka jednotného stavebního systému v rámci celé civilizace.

Domy měly nejčastěji dispozici pokojů kolem centrálního dvora, přičemž okna a dveře směřovaly do vedlejších uliček, nikoli na hlavní komunikace. Vnitřní uspořádání a tloušťka zdí naznačují, že některé budovy mohly mít i dva nebo více pater. Podlahy byly zpevněné udusanou hlínou, často znovu upravované, stropy pravděpodobně dosahovaly výšky přes tři metry, s dřevěnými nosníky a rákosovými střechami pokrytými hlínou. Dveře i okna měly dřevěné rámy, některé modely domů dokládají jejich zdobení malbami nebo rytinami.

Důraz na vodu pro pití a koupání svědčí o vysokém standardu osobní hygieny, který mohl mít i náboženský či rituální význam. Mohenjodaro bylo proslulé množstvím studní, zatímco Harappa měla centrální nádrž, sloužící jako zásobárna vody. Dholavira vynikala svými kamennými rezervoáry, které byly neobyčejně precizně vybudované.

Při poznávání této civilizace je důležité uvědomit si, že její urbanistické principy a stavební technologie nebyly homogenní, ale naopak flexibilní, přizpůsobené místním podmínkám a potřebám. Jednotnost rozměrů cihel či stavebních metod byla vyvážena různorodostí ve struktuře sídel i materiálech. Města nebyla jen pouhými hromadami staveb, ale živými organismy, jejichž plánování a správa svědčí o vysoké míře organizace a rozvinuté společnosti. Důležitým aspektem je také propojení architektury s každodenním životem – hygiena, správa vody, soukromí obyvatel a funkční veřejný prostor.

Harappánská města tak nabízejí vzácný pohled do raných forem civilizačního urbanismu, který již tehdy dokázal harmonizovat technické řešení, estetiku a sociální potřeby obyvatel.