Je možné měřit lidské blaho jedním číslem?

Ve snaze zachytit skutečný pokrok společnosti a lidské blaho se současné ekonomické myšlení stále více odvrací od tradičních metrik, jako je HDP, směrem k sofistikovanějším přístupům, které reflektují komplexitu lidské zkušenosti. Východiskem se často stává koncept subjektivní pohody (subjective well-being – SWB), který zahrnuje prvky jako spokojenost se životem, vnímané zdraví, kvalitu vzdělání, environmentální podmínky a někdy i způsob vládnutí. Tyto přístupy se opírají nejen o subjektivní výpovědi jednotlivců, ale často využívají objektivní ukazatele ze sféry tzv. schopnostního rámce (capabilities approach), čímž dochází k prolnutí dvou metodologicky odlišných škol.

Výjimkou z běžné praxe je Novozélandský rámec životních standardů, který se otevřeně hlásí k teorii účetnictví bohatství – lidského, přírodního a sociálního kapitálu – a snaží se sledovat udržitelnost nejen v ekonomickém, ale i společenském a ekologickém rozměru. Tento posun od jednorozměrného indexu ke komplexnímu panelu ukazatelů – jakýsi dashboard – odráží uznání mnohorozměrné povahy pokroku. Nicméně v tomto posunu se skrývá i jistý paradox: jak trefně poznamenal Anderson, žádné jediné měřítko hodnoty není univerzálně platné pro všechny kontexty, přesto jsme v reálném rozhodování nuceni jednat, jako by takové měřítko existovalo.

Zastánci přímého měření pohody vidí v tomto přístupu únik od nežádoucí ekonomizace života. Zde se objevuje známý Easterlinův paradox, který spočívá v tom, že i když je spokojenost se životem v jednom časovém okamžiku silně korelovaná s příjmem, v dlouhodobém časovém horizontu korelace mezi růstem HDP a štěstím výrazně slábne nebo mizí. Vysvětlením je, že krátkodobá data odrážejí sociální srovnávání, zatímco dlouhodobě ekonomický růst sám o sobě nepřináší vyšší životní spokojenost.

Měření subjektivní pohody je zatíženo řadou komplikací. Jednou z nejznámějších je hedonická adaptace – lidé mají tendenci po čase návratu k určitému „nastavenému bodu“ spokojenosti, i po silně pozitivní nebo negativní události. Méně známým fenoménem je tzv. přizpůsobení škály (scale norming), kdy respondenti mění způsob, jakým interpretují hodnotící škálu, aniž by nutně změnili své odpovědi. Například mohou dvakrát odpovědět „7“, přestože se ve skutečnosti cítí lépe než dříve – jejich pojetí hodnoty „7“ se však posunulo.

Ekonomie se přitom odlišuje od psychologických přístupů – zatímco v psychologii dominují nástroje jako WHO5 nebo škála Warwick-Edinburgh, které se ptají na vnitřní pocity jako blízkost k druhým či smysluplnost života, ekonomové častěji využívají jednoduché škály spokojenosti, dostupné v rozsáhlých průzkumech napříč zeměmi a časem. Důvodem je patrně dostupnost dat, nikoli lepší teoretické ukotvení.

Zásadní otázkou zůstává, jak dobře tyto nástroje slouží k tvorbě politik. Měření blaha má potenciál stát se demokratickým nástrojem, který reflektuje to, jak se lidé skutečně cítí. Nicméně ve skutečnosti bývají závěry z těchto dat často prezentovány s podobnou technokratickou jistotou, jakou ekonomie tradičně vykazuje při práci s HDP. Mnohé návrhy vycházející z výzkumu SWB tak trpí stejnou vrchnostenskostí jako staré modely maximalizace růstu. Není překvapivé, že se v některých formulacích návratně objevuje obraz ekonomů, kteří „vědí lépe než lidé sami, co je pro ně dobré“.

Je důležité vnímat, že konstrukce měření blaha – i přes svou humanistickou rétoriku – je stále zatížena absencí teoretického základu, který by překlenul propast mezi empirickou ekonomií a psychologií. Převládající empirické studie zůstávají redukovanými modely bez hlubší validace, a jejich schopnost sloužit jako podklad pro politická rozhodnutí je tím limitována. Aby mohl být přístup k měření pohody opravdu transformativní, musí se stát nejen nástrojem výzkumu, ale i prostorem pro deliberativní demokracii.

Je třeba si uvědomit, že pojem „blaho“ není univerzální a nelze ho zcela uchopit jednou metrikou. Lidská zkušenost je neoddělitelně spjata s kulturními kontexty, očekáváními a proměnlivým chápáním toho, co znamená „dobrý život“. Každý nástroj měření tak vždy odrá

Jak lze měřit ekonomický pokrok a proč současné ukazatele selhávají?

Měření ekonomického pokroku nelze redukovat pouze na výpočet hrubého domácího produktu (HDP) či dokonce čistého produktu, protože samotná ekonomie zahrnuje mnohem složitější a vícevrstevnaté dimenze. Čas, který je vynaložen na výrobu a spotřebu, představuje zásadní faktor pro pochopení ekonomických procesů. Rychlost výrobních operací i volba aktivit ve spotřebě poskytují rámec pro ekonomické měření, ale jakmile se pokusíme převést nominální údaje na reálné hodnoty nebo kvantifikovat externality, stává se měření nejen technickou záležitostí, ale i otázkou sociálního blaha. Nutně tak vyvstává otázka: Čí blaho vlastně hodnotíme?

K vyhodnocení ekonomického pokroku proto nestačí pouhá agregace výstupu či příjmů, je třeba sledovat i jejich rozdělení a přístup ke kapitálu. Sociální blahobyt je totiž inherentně mnohorozměrný a některé jeho složky nelze přímo srovnávat nebo měřit stejným měřítkem. Přesto je nezbytné dělat rozhodnutí, což vždy znamená přijímat určité kompromisy a redukovat komplexitu na jedno hodnotící kritérium. V tomto směru je použití peněžních metrik v ekonomii bez alternativ — tzv. stínové ceny jsou zásadní, neboť tržní ceny nejsou v normativní oblasti měření agregátní ekonomiky objektivní.

Ekonomické měření není pouze technickou disciplínou, ale zároveň hluboce hodnotově zabarveným procesem. Statistiky reprezentují „tlusté pojmy“, které kombinují popis a hodnocení zároveň. I samotné definice ekonomických ukazatelů jsou normativní, což je v ostrém kontrastu s názory mnoha ekonomů, kteří se často tváří, že jejich měření jsou čistě pozitivní a objektivní. Například koncepty jako efektivita, diskontní sazby nebo indexy cen mají neoddiskutovatelný hodnotový rozměr. Jak uvádějí současní badatelé, vědecká terminologie vyžaduje evaluativní standardy, které často bývají kontroverzní a vstupují do samotných základů měření.

Navzdory důležitosti práce statistických úřadů, které často pracují s omezenými rozpočty, zůstávají v jejich zaměření spíše postupná zlepšení stávajícího systému než radikální změny. Chybí komplexní sběr dat o bohatství a využití času, což jsou oblasti s obrovským potenciálem k rozvoji. Stejně jako první údaje o HDP podnítily vznik ekonomických teorií, mohou nové metriky udržitelnosti a vyvážené rozvahy přinést podněty k novým ekonomickým přístupům a lepšímu chápání společenského pokroku.

Ekonomická hodnota nelze definovat bez jasného normativního rámce, který je však proměnlivý napříč kulturami a časem, obzvláště v době technologických a strukturálních změn. Ekonomika je zároveň otázkou veřejné filozofie, nejen ekonomické analýzy. Současný model individualistických a tržních přístupů může být postupně nahrazen širším chápáním, které zohledňuje kolektivní výsledky, externality a omezení přírodních zdrojů.

Je nutné přijmout, že měření ekonomiky je vždy hodnotovým rozhodnutím, nikoliv pouhým technickým úkolem. Kontext, rozmanitost a propojenost s přírodním prostředím musí být pevnou součástí nových ekonomických indikátorů, aby bylo možné lépe pochopit a řídit skutečný ekonomický a společenský pokrok.

Proč a jak jsou národní účty společenskou konstrukcí ekonomiky?

Historie národního účetnictví, zejména jeho moderní podoba známá jako System of National Accounts (SNA), nám ukazuje, že neexistuje jedna univerzální či „přirozená“ metoda, jak klasifikovat a měřit ekonomické jevy nebo jak definovat samotnou ekonomiku. Tato měření a rámce jsou výsledkem konkrétních myšlenkových konstruktů své doby a odpovídají potřebám státu v určitém historickém okamžiku. Pojem ekonomiky jako samostatné sféry národního života je poměrně novým konceptem, jehož vznik souvisí s určitým teoretickým a konceptuálním pochopením makroekonomického chování.

Ve dvacátém století se statistiky staly systematickým sběrem kvantitativních dat potřebných pro státní správu. Tento proces byl nedílnou součástí formování moderních států ve všech průmyslových zemích. Nicméně, jak poznamenal Desrosières, je složité současně věřit, že měřené objekty skutečně existují, a zároveň chápat, že klasifikace a metody jsou pouhou konvencí. Fenomény jako ceny nebo prodeje existují reálně, ale způsoby jejich kategorizace a organizace statistik jsou navrženy tak, aby vyhovovaly státním cílům, ať už makroekonomickým, či sociálním.

Statistiky slouží jako nástroj státní autority, který usnadňuje rozhodování „bez toho, aby se zdálo, že bylo rozhodnuto“. James Scott upozorňuje, že tato „politická aritmetika“ uspořádává chaotickou realitu do pořádků, které často zjednodušují a ignorují důležité rozdíly, což může vést ke zkresleným či nežádoucím následkům. Přesto se z těchto „vynalezených“ klasifikací stávají entity, které působí jako reálné – například HDP, které existuje „někde mezi světem objeveným a vymyšleným“. Oficiální statistiky tak formují veřejný prostor a strukturu politických debat.

Důležité je uvědomit si, že ekonomické statistiky nejsou přírodními konstantami jako rychlost světla či bod varu vody, ale společenskými konstrukty. HDP je koncept vycházející z Keynesovy rovnice Y = C + I + G + (X − M), což je teoretická rovnost přetvořená do účetní identity. Dostupnost dat významně formuje možnosti empirického zkoumání a zároveň i směr ekonomických teorií. Příkladem jsou práce ekonomů jako Simon Kuznets nebo Robert Solow, kteří díky nově dostupným datům mohli rozvíjet teorie růstu a ekonomického vývoje.

Statistiky nejen formují teorie, ale i politické rozhodování a veřejné narativy o ekonomice. Interpretace stejných dat může být protichůdná a závisí na politickém či ideologickém kontextu. V různých obdobích se do popředí dostávají odlišné ukazatele podle aktuálních problémů, například míra nezaměstnanosti nebo produktivita. Ekonomická měření a teorie tak vytvářejí zpětnou vazbu s politickou praxí, což ovlivňuje, jak je ekonomika měřena a chápána.

Od 80. let je dominantním filozofickým rámcem volný trh, který silně ovlivnil ekonomické myšlení i způsob měření ekonomiky. Tento přístup byl reakcí na krizi stagflace v 70. letech a zdůrazňuje monetarismus, hypotézu efektivních trhů a racionální očekávání. Aktuální krize posledních patnácti let však ukazují, jak tato paradigma čelí novým výzvám.

Jak digitální ekonomika a intangibilní aktiva narušují tradiční měření růstu a produktivity?

V posledních dekádách jsme svědky zásadní transformace ekonomického prostředí, kdy materiální statky přestávají být hlavním zdrojem růstu a přidané hodnoty. Stále větší roli hrají nehmotná aktiva – data, algoritmy, softwarové platformy, duševní vlastnictví, lidský kapitál a organizační know-how. Tento posun však odhaluje hluboké strukturální problémy v současných metodách měření ekonomického výkonu a růstu.

Značná část digitální ekonomiky operuje mimo dosah tradičních nástrojů národního účetnictví. Například výzkum a vývoj, tvorba softwaru ve firmách, ale také přínosy open-source projektů či uživatelských dat generovaných zdarma na platformách jako Google či Facebook – to vše jsou zdroje hodnoty, které často nejsou adekvátně zachyceny v HDP. Růst založený na těchto intangibilních aktivech se tak jeví jako slabší nebo nevýrazný, než ve skutečnosti je.

Současně se ukazuje, že produktivita firem čerpajících z otevřených technologií, především open-source softwaru, může být vyšší právě díky schopnosti integrovat veřejné digitální statky bez přímých nákladů. Tento jev ale opět uniká standardnímu měření výkonnosti, protože tradiční účetní metodiky nejsou schopné zachytit přidanou hodnotu vyplývající z přispívání do digitální komunity nebo z využívání crowdsourcovaných řešení.

Dalším faktorem, který komplikuje měření, je změna v organizačním kapitálu firem. V digitálním věku je klíčová schopnost firmy akumulovat interní informace, adaptovat se skrze algoritmické řízení a optimalizovat procesy pomocí datových toků – což jsou formy hodnoty, které nelze jednoduše odečíst z investic do budov či strojů. Zvláštní pozornost si zasluhuje i koncept „servitizace“ průmyslu – přechod od výroby k poskytování služeb, který znovu rozostřuje hranice mezi produktivními vstupy a výstupy.

V tomto kontextu se objevují výzvy nejen pro statistiku a ekonomické modely, ale i pro hospodářskou politiku. Rozhodnutí založ