Co zůstává po krvi a tichu: Úvahy o ztrátě a tělesném paměťovém vnímání

Všechno, co je pro tělo neviditelné, co zůstává v jeho nitru, se nakonec projeví, i když se to zpočátku nezdá. V příběhu, který se v nás pomalu otevírá, jsou slova a krvavé stopy pouze prvními vrstvami, které se odkryjí až na pozadí hlubších sil, jež ovládají tělo a jeho vnitřní svět. Když se Ouida a Zella vydávají na dlouhou cestu zpět, neznají přesně, co všechno si nesou s sebou. Jsou to nejen vzpomínky, ale i rány, které se zanechávají na kůži, na srdci i na myslích. Tělo je silné, ale těžce zranitelné. A jak se krvácení stává součástí jejich světa, je těžké oddělit to, co je fyzické, od toho, co je mentální a emocionální.

V tom okamžiku se dostáváme do sféry tělesného vnímání, kde jsou pocity více než jen intelektuální zážitky. Krvácení, bolest, smutek – to vše je spojené s tělem, které je stále v pohybu, které stále vyhledává svou rovnováhu mezi tím, co si pamatuje, a tím, co se děje. Není to jen fyzické utrpení, je to také zážitek, který zanechává otisky na myslích a vzpomínkách. Ouida hledá nějaký bod, nějaký pevný bod, ke kterému by se mohla přitisknout, ale místo toho nachází pouze tmu a zvuky vody, které jí připomínají něco ztraceného.

Zella je obklopena neznámými situacemi a rozhodnutími. Cítí odpovědnost za Ouidu, cítí, jak se její svět zužuje. Stojí před neřešitelnými otázkami, hledá pomoc u lidí, kteří ji nemohou chápat, a to ji stále více uvádí do stavu úzkosti a paniky. A nakonec, i když najde člověka, který by mohl pomoci, je to lékař z jiného světa – veterinář, který dává jen povrchní odpověď na hluboký problém. Toto je příběh těla, které je opuštěné v momentě, kdy by mělo být vnímáno jako něco komplexního, co potřebuje léčbu nejen na úrovni fyzického zdraví, ale i na úrovni emocionální a psychické rovnováhy.

Když Ouida nakonec procitá v nemocnici, je to jako nový začátek. Ale to, co prožívá, není jen ztráta vědomí, je to i vyprávění o ztrátě propojení s realitou, o tom, jak minulost neustále tlačí na přítomnost, jak se vrací znovu a znovu, aby ji konzumovala. Mnohé momenty, které prožíváme, se nikdy neodrážejí pouze v našich vzpomínkách. Naše tělo je nositelem těchto zkušeností, jejich nositelem v prostoru a čase. A jak se Ouida probouzí, jak znovu nachází spojení s vnějším světem, zůstává v ní stále ten zvláštní smysl pro věčnost – pro věci, které nás přesahují, pro okamžiky, které nemohou být zapsány slovy.

Tento příběh ukazuje, jak složité je propojení těla a mysli, jak složité je vnímat ztrátu nejen jako vnější jev, ale také jako vnitřní proces, který neustále formuje naši realitu. Je to vyprávění o lidech, kteří se pokoušejí najít své místo v tomto světě, ale zároveň jsou poháněni neviditelnými silami, které je neustále vracejí do minulosti, do vzorců, které jsou tak hluboko zakořeněné v jejich bytostech, že se stanou součástí jejich každodenního života.

Příběh nás vede k zamyšlení nad tím, co všechno formuje naši existenci. Jaké jsou naše vnitřní boje a jaký vliv má na nás to, co se děje mimo nás – na našich tělech, v našich myslích, ve společnosti, která nás obklopuje? Co zůstává, když se vše ostatní vytratí? Jak můžeme zůstat lidskými bytostmi ve světě, který se neustále mění, ale stále nás tlačí k tomu, abychom zůstali věrní tomu, co jsme byli, a tomu, co jsme prožili?

Endtext

Co znamená být skutečně svobodný v dnešním světě?

Pokud žijete ve světě, kde se lidé snaží o svobodu, pak vy sami svobodní nejste. Izolace se vkrádá jako mramorové desky, které jsou umístěny na čele levných paneláků, v jejichž bytech ceny začínají na 500 000 dolarech. Vše to vypadá absurdně, ale nyní to chápu – proč mají bezdomovci spát před těmito umělohmotnými budovami, které vypadají jako něco, co se svým designem smějí podmínkám života. Je to kvůli tomu, abychom se my, obyčejní lidé, báli. Abychom si začali šetřit peníze a nakonec si koupili nějakou betonovou skrýš, kterou budeme nazývat domovem. A to všechno pro trochu bezpečí, pro pocit pohodlí, dokud nás nepotká další nevyhnutelná tragédie. Ta tragédie, která nás roztrhá, vypustí z nás všechny síly a přivede nás k naší vlastní destrukci v jménu chirurgie nebo zbytečného vraždění.

Amerika, podobně jako krab, který chodí stranou, se stále schovává, aby neodhalila svou skutečnou podstatu. Navenek silná, schovává svou zranitelnost pod štítem jaderného arsenálu. A v tomto světě, kde smrt je nepředvídatelná a nenáviděná, se lidé cítí stále víc jako bezmocní figury na šachovnici, bez možnosti uniknout. Všichni se snaží vypadat, že jsou v bezpečí, ale v skutečnosti není žádné skutečné útočiště.

Když žijete ve světě plném dezinformací, strachu a agresivního pokrytectví, začnete si vytvářet svůj vlastní prostor, kde se pokoušíte najít vlastní identitu. Ať už to děláte prostřednictvím médií, aktivismu nebo dokonce kreativního vyjádření, čelíte světu, který je jen iluzí. Každý, kdo se snaží něco změnit, musí čelit systému, který se pokouší umlčet všechny, kdo vyčnívají. Jenže to je cesta, kterou se vydali mnozí, kteří se nechtěli smířit s tím, co je jim předkládáno jako normální.

Svoboda v dnešním světě není o tom, co vám kdo říká. Je to o schopnosti najít svůj vlastní hlas, svoje místo v chaosu, v tomto světě, který je tak rychlý a nepředvídatelný, že nikdy nevíte, co vás čeká. A i když si myslíte, že jste v bezpečí, vaše vlastní cesta vám může ukázat, jak nechráněni jsme vlastně všichni.

Svoboda není dána tím, co vlastníme, ale tím, jaký máme vztah k našim vlastním iluzím a k systému, který nám je vnucuje. Chceme-li skutečně žít, musíme začít chápat, že to, co nás obklopuje, není realita, ale její povrchová iluze. Až když se začneme dívat pod tento povrch, můžeme začít rozumět, co to znamená být skutečně svobodní.