Zodpovědnost za něco, co jste si nevybrali, je často těžší než jakýkoli plánovaný závazek. Když vám někdo „udělá laskavost“ a bez vašeho svolení vám daruje noční klub v jednom z nejživějších a nejtemnějších koutů města, není to jen problém logistiky. Je to zásah do rovnováhy vašeho života, narušení struktur důvěry, moci a přátelství, které vás do té chvíle držely nad vodou.

Stojí před Indihar, Pualani a Yasmin. Janelle už odešla. Kandy nikde. Yasmin hledá práci. Všichni mají vlastní agendu, a přesto sledují Audrana. Nevěří mu. Je pro ně zrádcem – teď je policajt. Přes noc se stal tím, co kdysi nenáviděl. Nenávist k uniformě se rychle obrací proti němu. Přátelé se odcizují. Staré vztahy mizí. Yasmin si ostříhala vlasy. Symbol zlomu. Symbol vzdoru.

Noční směny, stížnosti, nedůvěra – to všechno je teprve začátek. Přichází návrh: najmout zpět Chiri – bývalou majitelku. Je to absurdní, ale logické. Nikdo nerozumí klubu jako ona. Ale bude drahá. Bude problematická. Bude ho okrádat – a i přesto se mu to vyplatí. Bez ní klub upadne. Budou z něj za pár měsíců kobercový sklad. Všichni to vědí. Včetně Yasmin, která připomíná, že Chiri neví, že to celé bylo „dárek“ od Friedlandera. Neví, že Audran si to nevybral.

Do situace vstupuje Shaknahyi. Policista. Partner. S novým úsměvem a nečekaným zájmem o Indihar. A přestože se to zdá jako náhoda, Audran cítí

Co uděláme s On Cheungem?

Nechali jsme Abu Adila na pokoji — oficiálně: vyšetřování uzavřené, všechno nasbírané. Shaknahyi přikývl, slova zní prázdně jako starý flakón vůně. „Necháme ho bejt,“ řekl. „Není na něj nic.“ Hajjar to zabalil jako vždycky: „Máme další tip. Jdi se na to podívat. Dokaž to, nebo si to vymyslíme.“ Gumová spravedlnost, nostalgie po časech, kdy se procesy šroubovaly kladivem, ne zákonem.

Obchod s kartonem v okně. Výloha zapěchovaná, dveře zamčené. Jeden z mužů se nabídne mluvit; ostatní ho ihned ztrestají pohledy a plivanci. „On Cheung,“ říká, „přišel sem před pár měsíci. Ženy přinášejí děti, po chvíli odcházejí samy. Děti mizí.“ Popis je jako nějaký zoologický experiment: lámání nohou, usekávání rukou, vytrhávání jazyků — způsob, jak vyrobit zranění, které budou prodávat jako obchodní zboží: lítost, almužna, otroctví. Staré, špinavé metody, pusté lidské trhy.

Zkoušíme dveře. Sklo praskne pod jehlovou pistolí, zámek se poddá. Uvnitř smrad rozpadu a dezinfekce, stůl, jedna žárovka, dřez, kapající kohoutek. Všude odpadky — plasty, rozbité lahve, noviny. Je zřejmé, že On Cheung měl varování. Místnost prázdná, ale ta představa — to, co muži líčí — je hmatatelnější než cokoli, co můžeme zatím dokázat.

Pak přijde žena v černém kabátu s malým dítětem. Přichází, mluví ke mně, žena vzácně odvážná k neznámému muži. „Děti říkaly, že jste dobrý člověk,“ říká. Popisuje chudobu: pronajímatel chce víc, dítě zvýšilo nájem. Ptám se na částku. „Dvěstě padesát kiam,“ říká. Podávám jí pět set — peníze z předchozího večera, drobný dar, gesto, které nic nezmění, ale zahřeje. Její děkování je nábožné, vzduch prosycený požehnáním a prohrou. Shaknahyi se ušklíbne; já jen cítím, jak se mi něco v hrudi naplní — a zároveň to nezruší obrázek věcí, o kterých jsme právě slyšeli.

Vrátili jsme se do auta. Komp dek ozval: „Odznak 374, okamžitě reagujte. Uniklý vrah Paul Jawarski byl identifikován v Meloul’s na Nur ad‑Din Street. Je nebezpečný, ozbrojený a střílí na potkání.“ Shaknahyi laments s nadsázkou: „Vyřešíme ho dřív, než začne dělat díry do couscousového kotle Meloul’s.“ Svět se točí mezi banalitou našich drobných laskavostí a ohavností, která si razí cestu ulicemi.

Jaké mocenské hry se odehrávají za zavřenými dveřmi?

Při setkání s postavami jako Reda Abu Adil, jeho sekretář Umar Abdul-Qawy či Madame Akwete se odhaluje spletitá síť mocenských vztahů a intrik, která přesahuje běžné vnímání autority a práva. Zdánlivě prostý konflikt o „právo“ doprovázející ženy, která trvá na svém účastenství, odkrývá hlubší vrstvy manipulace a pragmatismu. V této hře není místo pro idealismus, a proto i ta nejzjevnější práva se ztrácejí ve stínu skutečných mocenských vztahů.

Postava vypravěče, ozbrojená „moddy“ – jakýmsi symbolem autority a jistoty – prochází situacemi, kde si je vědoma iluze kontroly. Jeho vztah s okolím je poznamenán cynismem a vědomím, že mocenské tahy jsou vždy skryté a mnohdy nepředvídatelné. Zaznívá zde i paralela s širšími politickými událostmi, například s přeměnou státu Songhay Republic, která se proměňuje mezi královstvím, provincií či diktaturou podle zájmu mocenských hráčů.

Zajímavý je i způsob, jakým se v textu objevují šifrované záznamy, například záhadné arabské písmena „Alif, Lam, Mim“ ve složce Phoenix File. Symbolika těchto znaků může představovat něco více než pouhou náhodu – možná odkazují na skryté organizace, tajné dohody nebo mocenské frakce, které čtou jen ti zasvěcení. Tento aspekt otevírá prostor pro pochopení, že v mocenských hrách existuje mnoho vrstev, které nejsou na první pohled patrné, a že interpretace znaků a kódů je často klíčem k odhalení pravdy.

Dialogy mezi postavami jsou plné ironie a skrytých výhružek, což odráží obvyklý tón světů, kde osobní i politická loajalita je neustále testována. Vztah vypravěče s Umarem, sekretářem těžce nemocného Abu Adila, zdůrazňuje nutnost kompromisů a praktického přístupu k věcem, které se na povrchu mohou zdát morálně jednoznačné. Umarova cynická předpověď budoucnosti Songhay Republic ilustruje beznaděj, která často doprovází změny režimů v nestabilních regionech.

Madame Akwete, revoluční žena, je vnímána jako hrozba starému pořádku a zároveň jako symbol touhy po změně, která ale není bez rizik. Její postoj, stejně jako vypravěčova rezignace na její názory, odráží složitost vztahu mezi starými a novými silami, které se střetávají na politické scéně. Přítomnost revoluce a transformace zde není jen kulisou, ale aktivním prvkem, který ovlivňuje každou postavu i jejich rozhodnutí.

K pochopení celé situace je nezbytné uvědomit si, že mocenské vztahy v oblasti nejsou statické ani jednoduché, nýbrž živé, měnící se a často založené na nevyřčených pravidlech. To, co se zdá být „pravem“ nebo „autorita“, může být pouhou fasádou zakrývající skutečné zájmy a osobní ambice. V tomto světě přežívají ti, kdo dokážou své kroky dobře zamaskovat a kdo jsou připraveni využít každou příležitost bez sentimentu.

Jaká je cena lidské svobody a vědomí v čase úpadku těla?

Starý muž ležel unavený a zlomený v nemocničním pokoji, zatímco venku pokračoval svět se svou neúprosnou rychlostí. Nemoc se mu zaryla do hlavy i břicha, a lékaři, kterým nevěřil, mu nabízeli jen další testy a procedury, jež mu připadaly barbarské. Cítil, že mu každý jejich dotek bere další rok života, zatímco jeho synovec ho tiše povzbuzoval, aby se jim svěřil. Ale křehký stařec už nebyl tím mužem, který kdysi vládl situacím, a přesto jeho osobnost stále dusila odpor jakýmkoli námitkám.

Byly tu i jiné starosti, které nesnesly odkladu. Kmuzu, služebník, který riskoval život, aby zachránil svého pána, toužil po odměně – a synovec za něj žádal svobodu. Avšak slovo „svoboda“ bylo pro starého muže příliš těžké. Mlčel, rozhodl jinak, a gestem ukončil debatu. V tom tichém gestu se ukázala hluboká propast mezi ideály a skutečností – mezi vděčností a mocí. Vzápětí padla řeč na vdovu a děti padlého policisty, partnera v boji. Pro ně žádal synovec víc než almužnu: místo pod střechou domu, přijetí do kruhu rodiny. Stará autorita, zmožená bolestí, přenechala rozhodnutí mladšímu, jako by ve chvíli slabosti konečně propustila otěže.

Jenže sliby vědy se střetávaly s realitou stejně jako sliby svobody. Lékař přiznal, že na člověku to dosud nezkusili. Byli tu jen laboratorní hlodavci a přísliby „za pár let“. A v té chvíli se v pokoji rozhostilo ticho, v němž se všechny velké myšlenky – svoboda, vděčnost, věčnost paměti – zdály být jen odlesky lidských tužeb, které se opakují v každé době. Starý muž umíral obklopen procedurami, jež považoval za barbarství, služebník dál čekal na svobodu, a věda nabízela člověku, aby se stal odvážným pokusným subjektem pro prodloužení mysli za hranice smrti.

Důležité je pochopit, že tento příběh není jen o technologii nebo nemoci, ale o střetu lidských hodnot. Svoboda není darem, ale procesem, který někdo musí mít odvahu dovést do konce. A věda, která nabízí záchranu paměti, nenabízí únik před smrtí duše, jen zpomalení jejího úpadku. Čtenář by měl vnímat, že v každém rozhodnutí – zda dát služebníkovi svobodu, zda přijmout rodinu do domu, zda nechat do mozku vplést zlatou síť – se skrývá otázka, jak moc jsme ochotni riskovat vlastní lidskost, abychom si zachovali její zdání.

Co se stalo, když mě spoutali a napíchli moddy?

Byl tam ten chlap s vybavením. Přinesl lesklý moddy link, skoro stejný, jaký jsme používali u hry Transpex. Umar klekl vedle mě a ukázal ho. „Naprogramuju ti to,“ řekl. „Bude to zaznamenávat přesně, co cítíš.“ Dýchat se mi stávalo těžší a těžší. „Sráči,“ vyhrkl jsem mezi sípavými nádechy. Umar připevnil chromový moddy link k mému přednímu corymbic plug-inu. „Je to zcela bezbolestný zákrok,“ oznámil. „Zabiješ se,“ zašeptal jsem. „Kurva, zabiješ se.“ Abu Adil pořád mířil jehlovou pistolí, ale nic bych nesvedl ani kdybych chtěl. Umar mi svázal ruce vzadu pouty. Cítil jsem, jak omdlívám, hlavou jsem kýval, abych zůstal při vědomí — nechtěl jsem se zcela ocitnout na milost a nemilost, i když to už asi bylo pozdě.

Když bolest ztichla natolik, že už jsem necítil ani vrásky napětí, někdo promluvil: „Jak je?“ Někdo řekl, že je v pořádku — Saied. Ležel jsem v chudé uličce mezi rozpadajícími se domy, aniž bych si pamatoval, jak jsem se tam ocitl. Saied měl pár daddies a tři moddy; jeden byl Rex a jeden ten šedý D Syndrome. Ztrnul jsem, když jsem rozpoznal daddy blokující bolest — skoro jsem se rozplakal. Vrazil jsem ho do plug‑in a téměř okamžitě pocítil iluzi zdraví, i když tělo mělo roztrhané rány a zlomené klíční kosti.

Saied mi pověděl, že šel za mnou, sledoval stráž u brány, vdáchnul do domu, viděl, co mi dělali, a vytáhl vybavení, když mě odnášeli. Hodili mě do té smradlavé uličky a on počkal, až odejdou. Jednou z moddí, kterou našel, byla identita Abu Adila — Saied to zkusil a ztuhl hrůzou. Polovina Hajju mě doprovodila k domu, kde se ukrýval Paul Jawarski, ale trval jsem na tom, že půjdu sám. Nechtěl jsem, aby to skončilo bez spravedlnosti. Chipoval jsem si Rex a vytáhl statickou pistoli; měl jsem v plánu obejít Hajjara a zavolat nadřízeným.

Doplňující materiál pro čtenáře: vysvětlit technologii moddy/daddy — moddy jsou periferní nody připojené k corymbic/posterior plugům, určené pro zaznamenávání a modulaci nevědomých pocitů; daddies jsou rychlé farmakologické implantáty pro okamžité blokování nebo modulaci bolesti a afektů. Je důležité čtenáři sdělit, že v prostředí, kde tělo podléhá mechanickému a kybernetickému zpracování, záznam vjemů může být zneužit jako důkaz i jako nástroj mučení. Empirická nespolehlivost vyprávějícího (mučeného) postihuje chronologii a vnímání; paměť může být fragmentární, modifikovaná drogami a moddy, a proto není popis událostí nezpochybnitelný. Kulturní kontext — role náboženských frází, jak je postava používá k zakrytí hrůzy nebo k udržení vědomí — nabízí nahlédnutí do strategie přežití. Mechanika bolesti: zavěšení na rukou rychle vede k luxaci ramenních kloubů, přetržením svalů a dlouhodobým neurologickým následkům; okamžité použití analgetika maskuje symptomy, neodstraňuje strukturální poškození. Nakonec je důležité vnímat morální šedost děje — kdo je oběť a kdo spasitel se může měnit podle motivací a kontextu; technologie tu není neutrální, stává se prostředkem moci.