Jak změna mediálního prostředí vedla k autokracii?

Spojení mediálních logik a digitálních technologií zásadně přetvořilo politické procesy a instituce ve Spojených státech amerických. Co se před několika desetiletími zdálo být nepravděpodobné, se dnes stalo realitou. Vstup Donalda Trumpa do politiky ukázal, jak moc mohou nové technologie a média narušit tradiční politickou strukturu a vyvolat vlnu populismu, která ohrožuje demokracii samotnou. K tomu všemu dochází v prostředí, kde je každé slovo a každý obraz nasměrován k mobilizaci emocí, především strachu, nenávisti a hněvu, což v konečném důsledku posiluje polarizaci a rozpad institučního rámce.

Významným příkladem tohoto trendu je právě Donald Trump, jehož politická kampaň byla především o využívání mediálních nástrojů, které digitální svět poskytuje. Jeho schopnost ovládnout veřejný diskurs byla založena na rychlém reagování na jakékoli události, schopnosti využívat zjednodušené, ale emocionálně nabité narativy a schopnosti mobilizovat širokou veřejnost prostřednictvím sociálních médií. Trumpovo využívání Twitteru, zejména v předvolebním období, se ukázalo jako revoluční způsob komunikace s voliči. Místo tradiční politiky, která se soustředila na rozumné a logické argumenty, Trumpovi příznivci přijímali jeho postoje především na základě emocí, které vyvolávalo jeho populistické a často kontroverzní vyjadřování.

Hlavním problémem, který tento nový mediální přístup přinesl, je to, že se začaly formovat nové normy v oblasti komunikace a veřejné diskuse. Lidé již nečtou noviny, aby se informovali o politických otázkách, ale spíše se spoléhají na informace, které jsou jim servírovány skrze jejich sociální sítě. Zde se stává klíčovým faktorem personalizace zpráv. Každý uživatel je obklopen zprávami, které se zaměřují na jeho preference a názory, což vytváří kmeny názorových bublin, kde jsou lidé vystaveni pouze těm názorům a informacím, které potvrzují jejich již existující pohledy na svět. Tento jev značně ovlivnil nejen to, jak jednotlivci vnímají politické realitu, ale i jak se tvarují jejich názory a postoje vůči klíčovým otázkám, jako je imigrace, zdravotní péče nebo práva žen.

Důsledky tohoto vývoje nejsou omezeny jen na Spojené státy. Stejné procesy se odehrávají v mnoha jiných demokratických zemích, kde populisté začínají získávat na popularitě právě díky schopnosti efektivně využívat nové komunikační nástroje. Tento posun v komunikaci může vést k oslabení demokratických institucí a hodnot, a v některých případech až k posunu k autoritářským nebo "iliberálním" demokraciím, jak je tomu i ve Spojených státech.

Nová mediální logika ovlivňuje nejen politiky a voliče, ale i samotnou strukturu moci. Média, dříve považovaná za nástroj pro objektivní informování, se nyní stala nástrojem pro manipulaci a formování veřejného mínění. Způsob, jakým komunikujeme, má dnes mnohem větší vliv na naše chápání reality, než si většina lidí uvědomuje. Toto propojení mezi digitálními technologiemi a mediálními logikami je zásadní pro pochopení, jakým způsobem se formují naše politické názory a jak mohou být tyto názory zneužívány k manipulaci s veřejným míněním a destabilizaci demokratických struktur.

Jaké je místo terorismu v současné politické kultuře?

Ve Spojených státech došlo k výrazné změně ve vnímání terorismu, což se odrazilo i v samotné definici tohoto jevu. Terorismus již není vnímán pouze jako konkrétní taktika používaná definovaným nepřítelem v určitém geografickém prostoru. Namísto toho je považován za trvalý stav, který neustále hrozí. Tento posun ve vnímání vedl k tomu, že po stáhnutí amerických vojsk z Iráku v roce 2011 a deklaraci „vítězství“, pokračoval boj proti terorismu, což naznačuje, že válka proti terorismu nikdy neskončí. V tomto pojetí je válka v podstatě nekonečná, a proto se jednotlivé kroky v rámci programování války proti terorismu neustále prodlužují.

Teroristé jsou v tomto narativu vykresleni jako nejednající podle civilizovaných pravidel války. Vzhledem k tomu, že terorismus je považován za neospravedlnitelný (když jsou terčem „nevinní“ civilisté), je pak legitimní využívat neakceptovatelné metody v reakci na něj, jako je mučení, únosy nebo masové zabíjení civilistů ve snaze zničit teroristy. Tento přístup se stal součástí vojenské politiky Spojených států, kdy prezident Obama, i když se profiloval jako „kandidát míru“, schválil mnohem více útoků drony, než jeho předchůdce, čímž zabil více civilistů v rámci globálního boje proti terorismu.

V roce 2011, po operaci, která vedla k zabití Usámy bin Ládina, pokračovala série specializovaných operací, které měly za cíl eliminovat teroristy v různých zemích. Tyto rychlé a smrtící útoky vzbuzovaly strach nejen v zahraničí, ale i v domácích Spojených státech, kde byly spáchány domácí teroristické útoky, které zesílily strach a podpořily politiku strachu. Mezi nejhorší příklady těchto útoků patří masakry, jako byl útok v roce 2009 na vojenském zpracovatelském středisku Fort Hood, útok na maraton v Bostonu v roce 2013, střelba v San Bernardinu v roce 2015 nebo masakr v nočním klubu v Orlandu v roce 2016.

V tomto kontextu je také důležité zdůraznit nástup Islámského státu (ISIS), který se vyvinul z pozůstatků válek v Iráku a Afghánistánu. ISIS se stal efektivním nástrojem teroru napříč několika zeměmi, přičemž rekrutoval bojovníky nejen z Blízkého východu, ale i z Evropy a Spojených států. Jedním z jejich cílených úkolů bylo vyvolat domácí terorismus, což vedlo k útokům využívajícím snadno dostupné prostředky, jako jsou automobily a střelné zbraně. Tento přístup byl často vyzdvihován v médiích jako důkaz, že terorismus je všudypřítomný a že jeho zdroje jsou mnohem komplexnější, než by se dalo na první pohled předpokládat.

Je rovněž zajímavé, že Trumpova administrativa, jejíž rétorika byla zaměřena na vytváření atmosféry strachu, přidala novou dimenzi do boje proti terorismu. Jeho přístup, který zahrnoval schvalování mučení a tvrdších metod, vedl k vyostření diskuse o tom, co všechno je „legitimní“ v rámci války proti terorismu. Zároveň, tento posun v politice ukázal, jak terorismus může být využíván jako nástroj pro politické zisky, kdy strach a nenávist mohou být mobilizovány v zájmu posílení autoritářských tendencí.

Ve veřejném diskurzu se pak často objevuje výrazná diference v přístupu k jednotlivým aktérům násilí. Zatímco u domácích střelců, kteří páchají masakry ve Spojených státech, se diskutuje o příčinách jejich jednání a o jejich mentálním zdraví, u teroristů je tento prostor pro vysvětlení značně omezený. Teroristé jsou zpravidla vnímáni jako osoby, které jedná pod vlivem náboženských nebo ideologických přesvědčení, což zjednodušuje komplexnost jejich motivací.

Tento rozdíl v přístupu ukazuje, jak důležité je vnímat a interpretovat násilí v různých společenských a politických kontextech. Mnohé teroristické útoky jsou vnímány prostřednictvím rámce strachu a obav z neznámého „druhého“, který je vykreslen jako fundamentálně odlišný od „naší“ civilizace. Tento narativ o terorismu je natolik silně zakořeněný, že se stává základem pro politické a vojenské rozhodování, které se pak opírá o narativy o „nekompromisním boji“ proti těmto „nepřátelům“.

Při hodnocení těchto útoků bychom však měli být opatrní a nezapomínat, že pod povrchem strachu a nenávisti se skrývají složitější motivace, které jsou často zjednodušovány na úkor hlubšího porozumění. Důležité je také rozpoznat, jakým způsobem politické struktury a média využívají terorismus k posílení vlastní moci, přičemž se často opomíjí širší sociální, ekonomické a politické faktory, které mohou k těmto násilným činům přispět.

Jaké důsledky má Gonzo žurnalistika na politiku a média v dnešní době?

Gonzo žurnalistika, která vychází z osobního zapojení autora do děje, kde fakta a fikce splývají, má dnes mnohem širší dopady než na počátku svého vzniku. Tento přístup, poprvé plně artikulovaný Hunterem S. Thompsonem v 60. a 70. letech, se neomezil pouze na novinařinu, ale postupně zasáhl i do širší kulturní a politické sféry. Thompsonova tvrdá kritika tradičního žurnalistického objektivismu a jeho důraz na subjektivní prožívání v reportážích předznamenaly změny ve vnímání role novinářů i veřejných osobností.

Gonzo žurnalistika představuje zcela nový způsob vyprávění, kde se autor, novinář, stává součástí příběhu, sám je vypravěčem a často i hlavním aktérem. Tento přístup zpochybňuje tradiční novinářské metody, kde se objektivita považovala za nezbytnou. Když Thompson říká, že „fakta a fikce se prolínají v nejlepší fikci,“ zmiňuje tím důležitý aspekt dnešního způsobu zpravodajství: personalizace, autentickost a angažovanost. Takový přístup nejenže přitahuje čtenáře, ale stává se také nástrojem pro odhalování nespravedlností a nepravd, což je záměrem samotného Gonzo stylu.

To, co dnes nazýváme infotainmentem, tedy zábavním zpravodajstvím, je v podstatě pokračováním trendu, který Thompson odstartoval. Zásadní změnou je však, že tento styl dnes formuje nejen novináře, ale i veřejné osobnosti, které se nechávají vést podobným přístupem. Politici, jako je Donald Trump, vzali tuto filozofii a aplikovali ji na politické kampaně, které byly postaveny na zábavě a osobní charismě spíše než na věcné diskusi. Ačkoli se může zdát, že tento přístup pouze provokuje a znevažuje politické procesy, ukazuje také hlubokou změnu ve vnímání moci, autority a veřejného obrazu.

Pokud jde o praktické dopady, jde o fakt, že politici a veřejní činitelé začali více využívat mediální logiku, která je postavena na vizualizaci, osobním vyjádření a bezprostředním kontaktu s divákem prostřednictvím sociálních médií. Jak jsme viděli v případě „Gonzo spravedlnosti“, kdy soudci, jako byl Joe Arpaio, začali využívat média k tomu, aby podpořili své osobní a politické cíle, podobný trend lze pozorovat i v politice. Trumpova kandidatura v roce 2016 byla zcela definována přístupem, který se přímo inspiroval reality show a instantními zprávami. Je to fenomenální příklad, jak politika dnes čerpá z logiky zábavy a vizuálního marketingu.

Pokud tedy dnes zkoumáme politické a mediální krajiny, je nezbytné chápat, že nový typ žurnalistiky a politiky, který se formoval pod vlivem Gonzo přístupu, je do značné míry založen na zábavním a vizuálním vyprávění. To může zjednodušit a zrychlit politické procesy, ale zároveň nebezpečně zamlžuje realitu a důležité otázky. Z tohoto důvodu je důležité, aby čtenář a divák dokázali rozlišovat mezi autenticitou a manipulací a zároveň byli schopni kriticky hodnotit informace, které jim jsou předkládány.

Jak média formují politické názory a co to znamená pro naši realitu?

V současné době, kdy je informační prostor zaplaven množstvím zpráv, často těžko rozlišujeme mezi skutečností a její mediální reprezentací. Politické události, rozhodnutí vlády nebo veřejné osoby jsou čím dál častěji zobrazovány v kontextu, který je více ovlivněn médii než reálnými fakty. Tento fenomén se stal klíčovým v diskusi o roli médií v moderní společnosti, zejména v oblasti politiky. Od 11. září 2001 až po současné mediální skandály spojené s veřejnými osobnostmi, jako je Donald Trump, se ukazuje, jak silně dokážou média formovat politické postoje a veřejné mínění.

Jedním z hlavních problémů je, jakým způsobem média vykreslují realitu. Životy veřejných osobností, zejména politiků, jsou pod neustálým drobnohledem, a to nejen ve vztahu k jejich rozhodnutím, ale také k jejich osobním životům a chování. Vliv médií na politiku a na způsob, jakým jsou politické události chápány veřejností, je často daleko silnější, než si veřejnost uvědomuje. Tak například, když bývalý prezident Trump prohlásil, že užívá hydroxychloroquin při léčbě COVID-19, okamžitě to vyvolalo reakce nejen mezi odborníky, kteří varovali před jeho nebezpečnými účinky, ale i mezi novináři, kteří to popisovali jako další ukázku nekompetentnosti a neodbornosti. Avšak otázka není pouze v tom, co se stalo, ale jak to bylo interpretováno a jak to ovlivnilo veřejné vnímání.

Tento problém se ještě prohloubil v posledních dvaceti letech, kdy se rozvinul nový fenomén – mediální spektákl. To je zvlášť patrné v americké politice, kde Donald Trump, známý svými kontroverzními výroky a agresivními způsoby, dokázal využít mediálního prostoru ve svůj prospěch. Jeho popularita byla nejen výsledkem politických názorů, ale i jeho schopnosti ovládat mediální narativ, což je typické pro politiku médií v současném světě. Tento aspekt neustálého dramatizování politických situací a vytváření "mediálních spektáklů" se ukazuje jako silný nástroj, kterým politické osobnosti nejen formují veřejné mínění, ale i upevňují svou moc.

Co je důležité, je si uvědomit, že média v 21. století nejsou jen prostředníky informací, ale součástí samotného politického procesu. To platí nejen pro politické lídry, ale i pro běžné občany, kteří jsou neustále vystaveni filtrům, které ovlivňují jejich chápání světa. A to vše je umocněno technologiemi, které umožňují nejen širší šíření informací, ale i jejich manipulaci. Dnes, s rostoucím vlivem sociálních médií a dezinformací, je důležité věnovat pozornost tomu, jak se informace zpracovávají a jak mohou ovlivnit naše politické názory a postoje.

Média se tedy stávají jakýmsi „zrcadlem“ společnosti, které nejen odráží realitu, ale často ji i vytváří. Tento proces může být prospěšný, pokud je kritický a otevřený k různým perspektivám. Na druhou stranu, pokud jsou média manipulována nebo používána za účelem politického nebo komerčního prospěchu, mohou mít destruktivní účinky na demokracii a veřejný diskurs. Proto je nezbytné se naučit rozpoznávat, jakým způsobem jsou naše názory formovány a jaká síla médií za tímto procesem stojí.