Jak diabetes ovlivňuje pokožku: Klinické projevy a význam v diagnostice

Diabetes mellitus (DM) je onemocnění, které má široký dopad na různé orgány, přičemž pokožka není výjimkou. Až 30-70 % pacientů s DM, ať už s typem 1 nebo 2, se setká s kožními komplikacemi během svého života. U pacientů s diabetem 2. typu jsou kožní projevy častější než u pacientů s diabetem 1. Tyto dermatologické změny se mohou pohybovat od benigních, esteticky znepokojivých stavů až po deformace a život ohrožující komplikace. Kožní symptomy mohou být klíčové při diagnostice diabetu, protože někdy se kožní onemocnění mohou objevit jako první signál tohoto onemocnění. Mnohokrát nabízejí pohled na kontrolu glykémie u pacienta. Efektivní řízení těchto projevů je nezbytné pro zlepšení kvality života pacienta a prevenci vážných nežádoucích účinků.

Existuje několik patofyziologických mechanismů, které mohou vysvětlit, proč diabetes ovlivňuje pokožku. Mezi ně patří abnormality v metabolizmu sacharidů, produkce pokročilých produktů glykování (AGEs), změny v metabolických dráhách, ateroskleróza, mikroangiopatie, degenerace nervů a zhoršené imunitní mechanismy. Kožní projevy DM se dělí na několik kategorií: 1) kožní projevy silně spojené s diabetem, 2) nespecifické dermatologické příznaky, 3) dermatologické nemoci spojené s diabetem, 4) infekce, a 5) kožní změny spojené s užíváním léků na diabetes.

Mezi kožní změny, které jsou silně spojeny s diabetem, patří například acanthosis nigricans, diabetická dermopatie a syndrom diabetické nohy.

Diabetická Dermopatie je dalším běžným projevem diabetu, který postihuje až polovinu pacientů s tímto onemocněním. Dermopatie se vyskytuje zejména u starších mužů a může být spojena s mikrovaskulárními komplikacemi diabetu, jako je nefropatie, neuropatie, retinopatie nebo kardiovaskulární problémy. Projevuje se kulatými červenými papulami, které se postupně mění v atrofické, šupinaté hnědé makuly. Tyto léze jsou často symetrické a lokalizují se na přední straně holeně, ale mohou se objevit i na jiných místech, jako jsou předloktí nebo stehna. Ačkoli dermopatie obvykle nevyžaduje specifickou léčbu, může být projevem závažnějších mikrovaskulárních změn.

Je důležité si uvědomit, že pokožka je nejen zrcadlem celkového zdraví, ale také důležitým indikátorem pro monitorování diabetu. Kožní změny mohou pomoci včas odhalit problémy s kontrolou glykémie a mohou mít klíčový význam pro diagnostiku a prevenci dalších komplikací spojených s tímto onemocněním. Rychlá a účinná reakce na první kožní projevy může výrazně zlepšit kvalitu života pacientů a předejít vážným následkům, jako jsou infekce, amputace nebo trvalé deformace. Důraz na správnou péči o pokožku a pravidelný monitoring kožních projevů diabetu je nezbytnou součástí komplexní léčby tohoto onemocnění.

Jaký vliv má diabetes mellitus na riziko vzniku rakoviny?

Diabetes mellitus (DM) je jednou z nejběžnějších chronických nemocí, která je těsně spjata s rakovinou, protože tyto dvě podmínky mají společné rizikové faktory. Mezi ně patří například nezdravý životní styl, obezita, kouření a nedostatek pohybu. Diabetes mellitus se rozděluje na dva hlavní typy: Typ 1, známý také jako juvenilní diabetes, je charakterizován selháním slinivky břišní v produkci inzulínu kvůli destrukci beta buněk. Tento typ se obvykle vyskytuje u dětí, adolescentů a mladých dospělých. Typ 2 DM, který je spojen s vyšším věkem, se vyskytuje, když buňky a tkáně nejsou schopny adekvátně reagovat na inzulín, a je známý také jako inzulín-dependentní diabetes. Tento typ je nejběžnější u dospělých.

S narůstající prevalencí obezity a nezdravých životních návyků se diabetes mellitus stává stále častější, zejména v rozvojových zemích, jako jsou Indie, Čína a další země jižní Asie. V roce 2019 bylo v Indii evidováno 77 milionů lidí trpících DM, přičemž tento počet by měl do roku 2045 vzrůst na více než 134 milionů. Odhaduje se, že přibližně 57 % těchto jedinců trpí prediabetem, což je stav, který ještě není oficiálně diagnostikován jako diabetes, ale je považován za předchůdce rozvoje plného diabetu.

Riziko vzniku rakoviny u pacientů s diabetem je vyšší kvůli abnormálnímu metabolismu glukózy. U pacientů s diabetem 2. typu byla prokázána zvýšená incidencia rakoviny pankreatu, tlustého střeva, konečníku, hepatocelulárního karcinomu, renálního karcinomu, rakoviny močového měchýře, prsu a endometria. Všechna tato onemocnění vykazují relativní riziko (RR), což znamená, že pacienti s diabetem mají výrazně vyšší pravděpodobnost jejich výskytu v porovnání s běžnou populací. Například riziko vzniku rakoviny pankreatu u pacientů s diabetem je 1,94, pro rakovinu tlustého střeva 1,38, pro rakovinu prsu 1,27 a pro rakovinu endometria 2,10.

Diabetes nejen zvyšuje riziko vzniku rakoviny, ale také ovlivňuje prognózu nemocných s již diagnostikovaným rakovinovým onemocněním. Výzkumy ukazují, že lidé s diabetem mají vyšší riziko úmrtí na rakovinu, což je prokázáno například u rakoviny tlustého střeva, pankreatu, močového měchýře a prsu. Například studie American Society Cancer Prevention ukázala, že pacienti s diabetem mají vyšší úmrtnost na rakovinu pankreatu, kde relativní riziko dosahuje hodnoty 1,48 u mužů a 1,44 u žen.

Je důležité si uvědomit, že optimální kontrola hladiny cukru v krvi, krevního tlaku a lipidů je klíčová nejen pro prevenci komplikací diabetu, ale i pro snižování rizika vzniku rakoviny. Studie ukazují, že dlouhodobé zhoršení metabolické rovnováhy může vést k rychlému rozvoji kardiovaskulárních onemocnění, problémům s ledvinami a také na vzniku některých druhů rakoviny. Z tohoto důvodu je důležité nejen léčbu diabetu aktivně kontrolovat, ale také pravidelně podstupovat preventivní prohlídky, které mohou pomoci odhalit rakovinu v jejích raných fázích.

Zcela zásadní je, že kromě genetických predispozic, hraje zásadní roli životní styl v rozvoji obou onemocnění. Zdravá strava, pravidelný pohyb, zamezení kouření a kontrola tělesné hmotnosti mohou výrazně snížit riziko jak diabetu, tak rakoviny. Cílem je nejen udržet hladinu cukru v krvi pod kontrolou, ale také dosáhnout celkového zlepšení zdravotního stavu, což může zásadně zlepšit kvalitu života a prodloužit jeho délku.

Jaké nežádoucí účinky mohou mít perorální hypoglykemická léčiva při léčbě diabetu 2. typu?

Diabetes mellitus 2. typu (T2DM) je onemocnění, které si žádá komplexní přístup k léčbě, zahrnující nejen farmakoterapii, ale také řízení životního stylu a přizpůsobení terapie individuálním potřebám pacienta. Mezi nejčastější způsoby léčby patří perorální hypoglykemická léčiva, která působí na různé mechanismy regulace hladiny glukózy v krvi. Tyto léky jsou nezbytné pro efektivní kontrolu glykémie, avšak kromě pozitivních účinků mohou být spojeny i s nežádoucími účinky, které je důležité zvážit při volbě vhodné terapie.

V rámci výběru vhodné léčby diabetu 2. typu se dnes často používá tzv. "ominózní oktet", což je soubor osmi patofyziologických mechanismů, které jsou zodpovědné za vznik a udržování hyperglykémie. Tato osmička zahrnuje sníženou sekreci inzulínu, zvýšenou produkci glukózy v játrech, zvýšenou lipolýzu, zhoršenou reabsorpci glukózy v ledvinách, inzulínovou rezistenci ve svalech, poruchy v neurotransmiterových systémech a zhoršený účinek inkretinů. Současná farmakoterapie je navržena tak, aby zasahovala do těchto různých patofyziologických mechanizmů a tím umožnila dosažení optimální kontroly hladiny cukru v krvi.

Mezi nejběžnější třídy perorálních hypoglykemických léčiv patří biguanidy, sulfonylurey, thiazolidindiony, inhibitory DPP-4, inhibitory SGLT-2 a α-glukosidázové inhibitory. Každá z těchto tříd působí na jiné aspekty metabolizmu glukózy, což je zásadní pro přizpůsobení léčby konkrétním potřebám pacienta.

Sulfonylurey, jako je glimepirid nebo glyburid, působí stimulací sekrece inzulínu. I když jsou účinné při snižování glykémie, mohou být spojeny s vysokým rizikem hypoglykémie, což je pro pacienty s oslabeným zdravotním stavem nebo pro starší osoby značné riziko. Dalším problémem těchto léků je možnost přírůstku hmotnosti, což může být u některých pacientů s diabetem 2. typu nechtěným důsledkem.

Inhibitory DPP-4, jako je sitagliptin, saxagliptin a vildagliptin, působí na zvýšení hladiny inkretinů v těle, což vede k lepší regulaci glukózy. I když jsou tyto léky dobře tolerovány, mohou mít vedlejší účinky jako jsou infekce horních cest dýchacích, gastrointestinální problémy nebo vzácněji pankreatitida.

Inhibitory SGLT-2, jako je canagliflozin, dapagliflozin a empagliflozin, blokují reabsorpci glukózy v ledvinách a tím zajišťují její vylučování močí. Tyto léky jsou efektivní při snižování glykémie a mohou mít přínos i v oblasti kardiovaskulárního zdraví. Nicméně mohou vyvolat vedlejší účinky, mezi které patří genitální mykotické infekce, ketoacidóza (i když vzácně), zvýšené riziko dehydratace a ortostatické hypotenze, což může vést k pádu a zraněním. U některých pacientů je také pozorováno riziko akutního poškození ledvin.

Ačkoliv všechny tyto léky přinášejí zlepšení v regulaci glykémie, je nezbytné mít na paměti, že žádná terapie není bez rizika. Vhodná volba léku by měla zohlednit nejen efektivitu, ale také bezpečnost pro konkrétního pacienta, a to včetně dalších zdravotních problémů, jako jsou kardiovaskulární onemocnění, renální dysfunkce nebo tendence k hypoglykémii. Lékaři by měli individuálně přistupovat k pacientům a zvážit všechny aspekty, včetně možných nežádoucích účinků, preferencí pacientů a finančních aspektů.